„Otče, zhřešil jsem! Víte, vyrobili jsme ve firmě nový motocykl a já přesvědčil vedení, abychom lhali celému světu. V názvu má šest set padesát, a přitom je to osmistovka.“ „Hm, to opravdu není pěkné. Proč jste to udělal?“ „Když on starý model s tímto označením patřil mezi naše nejoblíbenější a...,“ odmlčel se. „A?“ „A motorku, která se jmenuje správně, máme také a nemůžeme mít dvě se stejným názvem.“ „To jsou všechno jen výmluvy! Dvacet otčenášů!“ zazněl z druhé strany zpovědnice definitivní trest. Definitivní?

Vyšel z kostela se zamračenou tváří. „Proč mě to jen sakra napadlo?“ ptal se sám sebe na důvod činu, za který před chvilkou vyfasoval dobrou čtvrthodinku modliteb. V ruce svíral přilbu, ale na motorku se mu v ten moment vůbec nechtělo. Pak ji ale uviděl. Mezi nevýraznými auty na parkovišti se leskla světle modrá nádrž a z dálky jako by na něj mrkaly oči světel. Čím víc se k ní blížil, tím víc jeho mysl opouštěl špatný pocit z hříchu. Když byl asi tři metry od ní, zastavil se a jen koukal. Očima přejížděl od výrazné přední partie přes krásný rám až k ostrým křivkám zadní části. V ruce žmoulal klíček, ale jako by se mu ještě nechtělo nasednout. Pak střelhbitě přiskočil a nastartoval. Nemohl se dočkat bublání dvouválce. Přehodil nohu přes sedlo, zdvihl motorku a zaklopil stojánek. Ještě jednou se podíval směrem ke kostelu, a rozhodl se. S klapnutím jedničky a prvními metry to přišlo. Odpustil si.