Dneska mi na mail přišla zvláštní zpráva:

Venku je úmorné vedro a já relaxuji u svých oblíbených časopisů, před zítřejší celodenní službou.Jsem zdravotní sestra. Do ruky se mi dostalo prosincové číslo Sestry a nemohu odtrhnout oči od článku na stránce 19 s titulkem "Poděkování".
Osudného 1.července loňského roku jsme spolu s přítelem jeli na dovolenou do Bedřichova v Jizerských horách. A to, že jsme se ocitli na místě havárie, krátce po ní, byl osud. To, že jsme skočili oba do toho příkopu k těm zraněným, co tam leželi, nezajímalo nás v tu chvíli nic jiného!!! než toho kluka zachránit.Byla to naše profesionální povinnost. Dnes,kdy si čteme, že Váš bratr žije!, je naše radost obrovská a já mám při čtení Vašeho článku slzy v očích.                                               

V šoku, kdy jsme Vašeho bratra předávali, spolu ještě s jednou sestřičkou,která byla na místě havárie o pár sekund dříve, lékařům z RZP, jsme si ani nezapamatovali jména zraněných. Celý zbytek dne, po příjezdu do Bedřichova, ještě večer jsme telefonicky pátrali ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, zda motorkář, kterého přivezl odpoledne vrtulník z havárie u obce Čimyšl v tu a v tu dobu,žije? Nikdo mám nic neřekl. Až do dneška jsme doufali, vždycky, když jsme tudy projížděli kolem, že snad tuto havárii přežil! Jezdíme do Bedřichova totiž i v zimě lyžovat.
Chtěli bychom Vám poděkovat za Váš článek a sdělit Vám, že pokud se s námi budete chtít kontaktovat, budeme oba moc rádi, protože na to kritické odpoledne loňského 1.července se nedá zapomenout! A s Vaším bratrem bychom se velmi rádi setkali! Přejeme mu brzké uzdravení a k tomu hodně sil. Jo a ta rozstřihaná kombinéza - to litujeme, jinak to nešlo.
                                                              Touto cestou Vás,Vašeho bratra a celou rodinu srdečně zdraví
                                                              MUDr.Goldbach Peter a Ernstová Jarmila