Suzuki Bandit Page
SB logo
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen
Přihlásit se...
Dnes slaví
Svátek má Jolana
Narozeniny dnes slaví:
pika (48)
kojaksro (42)
SleiP (37)
dušan (46)
Ridley (39)
carvi (35)
Chystané akce
Žádná akce se nechystá.
Počasí
Počasí Počasí
Počasí
Vyhledávání
Roštěnka dne
Roštěnka dne
Statistiky

Mezinárodní Bandit sraz Itálie 2006


vlastně ste měli o pár měsíců později hltat reportáž z TT na ostrově Man, ale poněvatž se sešla spousta různých faktorů, které začaly už někdy od března tak nějak vším hýbat, reportáž z Manu si přečtete nejspíš až za rok. K těm faktorům. Americkej má sice nádhernej novej érbraš na svým stroji, ale doteď nemá motorku na českejch papírech a má třesavku, že by ho nepustili přes čáru. Houska nechal asi před dvěma měsícema na střeše auta kešeň asi s dvouletou výplatou a vodjel pryč.Ke všemu ještě jeho děti, pes i kocour už od zimy žebraj, že by chtěli konečně vyrazit k moři a nemůžou pochopit, že ta kešeň co nechal na střeše byla na ten jejich zájezd na Jadran a né ta na Man. A v neposlední řadě Venca začínal žebrat čím dál tím víc, že chce letos taky do Dolomit. Poslednim kamenem do zdi bylo, že nám Italští banditi na fóru hodili rukavici, že pořádaj sraz a že ať přijedem. S každym čtvrtkem mi začínalo bejt jasnější, že letos se na Man asi nedostanem a tak sem se začínal smiřovat s další Itálií. Venca se každým dnem tvářil radostněji a při čtvrtečních posezeních v knihovně se slovíčko „Itálie“ začalo skloňovat čím dál častěji. Bylo rozhodnuto pojedem na 4 mezinárodní bandit sraz do Itálie.

Přípravy:
Tak hlavně musim říct, že sme to pojali zodpovědně, jako dycinky. Asi 14 dní před odjezdem sem začal řešit přípravy i já. Zakoupil jsem nový gumcuk na převázání bagáže a platíčko paralenu, kdyby se to tam zvrhlo jako to bejvá většinou u nás…. Vzhledem k letošnímu počtu ujetých kilometrů sem nemusel řešit problematiku voleje a filtrů (eště že sem dřepěl celý jaro v práci a nemoh jezdit) L. Většina z nás pořídila od pana Louise válec na bagáž na zadní sedadlo, páč letos zůstávaj paňmámy doma, všichni vyrazili na nových pryžích (neodpustím si poznámku, že Houska tentokrát přezouval tejden dopředu a né až v ve Dvořišti před čárou, jak bejvá jeho dobrým zvykem), jo a taky sem namazal řetěz a na blatníček na zadní kolo sem dal dvě matičky abych ho nevláčel celou cestu někde za sebou jako cestou z Brna. Holt jako vždy megapřípravy! Samožřejmě vytištěny mapky z www.alpineroads.com . Jo a přehodil sem mapu rakouska z auta do tankbáglu, ale ani to nebylo potřeba, páč Houskova mapa Leningrad-Lisabon třímala stále od loňska v Houskově tankbáglu. Co se týče zvolené cesty, naplánoval sem to letos tak trochu oklikou abychom se dostali i tam, kudy většinou nejezdíme, páč by to byla normálně velká zajížďka. Čiže pojedem do nejvýchodnějšího cípu Alp a postupně je projedeme až do Dolomit. Strava standardní, 14 erektusů, 14 tatranek s lískovooříškovou příchutí, hloubkový a izotopový detektor, 4 vepřový řízky, 4 klobásy Makoi a flaška hruškovice a třešňovice od pana Jelínka. Posledním stádiem příprav bylo, že čím víc se blížil termín odjezdu, tím častěji sem připomínal Fréčovi, že ve středu ráno nejde do práce, ale jede s náma do Dolomit.




Středa 31.5 (Praha, Studánky, Linz, Ybbs, Mariazell) 490km
Vod půl šestý koukám na budík a snažim se telepaticky zařídit, aby čísílka na budíku poskakovaly rychlejš. Nejde to. V půl sedmý vstávám, kafe, ranní zprávy, stav oblačnosti na meteosatu, voblíct se a hurá na benzinu do Průhonic. Na pumpu přijíždím těsně před osmou, všichni už tam sou, ale tradičně se čeká na Fréču, Houska začíná hysterčit, já přemejšlim, jestli mám volat k němu do práce ať ho pošlou do Průhonic. Další kafe a po čtvrt hodině je tu Fréča jak na gikseru. Sme kompletní. (Já, Sv1000, Houska B12, Prase B12, Venca B12, Bobek B12, Ondráš B12 a Fréča GSX-R 600). Je celkem kosa, asi vokolo deseti stupňů, ale zatím svítí sluníčko. Podle radaru má chcát až na čáře. Sedáme na stroje a přesouváme se do Krumlova, kde na Agipu dáváme nějaký jídlo. Protože měl Fréča za zimu děsnejch áček v knihovně, zjišťuje teprv teď, že přes den nemíníme někde stavět na jídlo v restaurantech a docela s kecama nakupuje tatranky a erektusy J. Když sedíme u pumpy, začíná první krátká přeháňka. Já nasazuju do Joširour samodomo udělaný ucpávky. Doufám, že nám nebudou chtít na čáře měřit hlučnost vejfuků, páč kdyby ten celník viděl, co v tom vejfuku mám, určitě by to s nim na místě šlehlo. Vyjíždíme z Krumlova směrem na Vyšší Brod a hned za dva kiláky zase zastavujem a nandáváme šprcky. Houska držkuje, páč nám přece řikal ať si je nandáme už na pumpě. Celou cestu podél Vltavy chčije, přijíždíme do Studánek a bez většího povšimnutí přejíždíme od Rakous, kde stavíme na první pumpě. Kupujem známku na dálnici a sjíždíme klikatící se cestou do Linze. Já s Prasetem sme za rytíře a sundáváme šprcky. Těsně před Linzem sem chtěl trefit odbočku na vedlejší směrem východně, ale nějak mi unikla a tak najíždíme na dálnici a míříme směrem na Freistadt a pak dál na Bad Zell, Grein, Ybbs. Cesta celkem příjemná, pěkně se to klikatí, čím víc se vzdalujeme od Linze je to lepší a lepší. Občas jedem přeháňkou, ale vesměs je jenom zataženo. Přejíždíme Dunaj a míříme už do Alp přes Wieselburg a Scheibbs směrem na Mariazell. Stále pochcává, a silnice v podstatě furt mokrá. Od Ybbs, kde přejíždíme Dunaj se zlepšuje póčo, je to už tradiční alpská cesta plná stoupání, klesání, zatáček různejch poloměrů na už suchý cestě, ale furt kurevská zima. Dostává se i na tradiční kolorit, dvě, plnej, tři, plnej, brzdy, dvě, plnej, levá, pravá atd…




Po projetí několika lyžařskejch středisek a cestě plný těch „votravnejch“ J zatáček začínáme hledat ubytko, našli sme penzion u nějakýho veselýho děduly asi za 17 éček i se snídaní, dáváme řízek, piva a dědula ukazuje, že lednice v obýváku je plná lahvoňů, no zas tak moc jich tam nebylo, v 10 už je lednice prázdná, dopíjíme a dokuřujeme co překáží v tankbáglech, Fréčovi dělá dědula ještě nějakej hemenex. Dem chrápat.

Čtvrtek 1.6. (Turnau, Neunkirchen, Unterberg) asi 350km
Ráno dáváme snídošku a čekáme do deseti, páč bergfuhrer Prase pobíhá po balkóně a koukajíc na zataženou oblohu vykřikuje „ desátá rozhodne, na horách dycky desátá rozhodne “!!!! Po desátý vyjíždíme čekajíce inferno ve šprckách směrem na Murzzuschlag, kde tankujem a jedem shánět motoshop, páč Bobek potřebuje novej nepromok, neb ten, v kterym jede (musel ho vyčórovat nějaký vychrtlý a malý modelce, nejspíš z číny) se musí na něm každou chvíli roztrhnout. Nacházíme motoshop, kupujem luxusní šprcku a obřadně z Bobka strháváme ten starej. Když je všechno nakoupeno, vyrážíme do hor, ujedem nějakejch 20 kiláků do dalšího lyžařského střediska. Nejedem sice žádnou palici ale pomalu taky ne. Cestou po klikatý silničce mi to cestou dolů párkrát ustřelí na zavlhlý silnici v lese, kde se sem tam objeví i zbytky štěrku (podle toho co je vokolo se tady ještě před tejdnem lyžovalo). Najednou koukám do zrcátka na delší rovince a nikoho nevidim, chvíli čekám a po půl minutě se otáčím a jedu zpátky. V hlavě se mi začínaj honit ty nejhorší myšlenky a najednou za zatáčkou vidim odstavený motorky u krajnice. Kurva, kurva řvu do helmy a přijíždím k nim. Je jasný, že to někdo zválel.






Utikám ke škarpě a vidim prasečí bandasku a Prase kousek od ní. Něco furt mele, řvu na ostatní co mu je. Už má sundanou helmu, kluci sou u něj. Bude to dobrý. Po deseti minutách uklidňování mu pomůžem na silnici. Sedne si a je evidentně v šoku a plive krev. Fréča volá sanitku a my vyndáváme banďáka z lesa. Po čtvrt hodině přijíždí sanitka, Prase dostává echtovní nákrčník, spoustu různejch udělátek na prsty a nějakou echtovní mňamózu do žil. Za chvíli přilítá vrtulník, vokolo Prasete se točí furt asi deset záchranářů. Překládám co chtěj vědět, ale Praseti už je evidentně líp. Nechce letět vrtulníkem a tak doktorce z vrtulníku vysvětluju, že s ní letět nechce, že se mu to nezdá dostatečně bezpečný. Budíme včeobecný veselí u všech ošetřujících, ale už to ani není potřeba, nakládaj Prase do sanitky a vezou ho do špitálu, najednou je krásně, sluníčko, teploučko….




Já jedu za sanitkou do nemocnice do Neunkirchenu a kluci maj na starosti dopravit banďáka k hasičům na stanici do vesnice která je asi kilák vod crashpointu, kde ho uskladníme. Ve špitále zrengenujou praseti všechny kosti a hlavu, dostáváme pěkný cd s rentgenoobrázkama a potlučený, ale jinak celkem zdravý prase nechávaj na pospas v čekárně. Přijížděj bengoši a že prej musí dejchat. Je čistej, ale jak nám votrnulo, tak furt přesvědčuju jednoho z těch policajtů, že to není možný, že je jak slíva a že má minimálně dvě promile. Divně koukaj, ale po druhym měření už na nás pečou a jedou do řiti. Už pro nás míří Milan www.autovoboril.cz s tranďákem a tak nás vyzvedává okolo šestý ve špitále a jedem pro banďáka. nakládáme ho na tranzita i s Prasetem, kterýho už v týhle chvíli musíme oblíkat jak malou Niki a já se s nima loučim. Mam před sebou přes 250km do Unternbergu ke Graggaberům www.graggaber.cz, kde už čekaj kluci, který tam odjeli hned jak uklidili béčko do hasičárny . Najíždím na dálnici, začíná se smrákat, rychle propočítávám kolik hodin to pojedu a po pár kilákách stočtyřicítkou se chytám za nějakou Carreru a letíme po dálnici permanentních 230km/h až na konec. V tuhle chvíli seru na pokuty. Chci už tam bejt za každou cenu. Tady mi zbejvá nějakejch 100km po okresce už za tmy a docela slušný kosy. Po pár kilometrech mě předjíždí nějakej Passat a tak se za něj opět zavěsím a jedem si „pohodovejch“ 150km/h.. Asi deset kiláků před Unternbergem zastavuju, je mi děsná kosa a skoro nic nevidim, dávam tatranku a erektus. Fakt už sem nemoh. Přijíždím ke Graggaberům, dávám dvě piva a du chrápat, sem hotovej.

Pátek 2.6. (400km) Unternberg, Nockalmstrasse, Hermagor, Nasfeldpass, Tolmezzo, Calalzo di Cadore) cca 350km
Ráno se nafutrujem lahodnou snídaní a pomalu vodjíždíme stejnou trasou jako loni směr Nockalmstrasse, od Graggaberů je to asi 20km k odbočce na tuhle horskou cestu. Je slunečno ale furt jenom vokolo nějakejch 15 stupňů. Míjíme známej obrázek s bikerem „bitte langsam“ a pak už jenom palice, palice, palice. Furt plnej knedl, pravá střídá levou, furt na plnej plyn. Prostě orgáč. Stavíme asi po dvaceti kilákách Venca je úplně v tranzu a my všichni taky. Je to dle mě jeden z nejhezčích úseků v rakousku. Cigáro a jedem dál.










Platíme peáž a opět klikatící se závodní dráhou vyjíždíme něco přes 2000m.nm. po Nockalmstrasse. Nahoře je děsná zima, teploměr tam nebyl, ale na silnici se tvořil led. Běs. Sjíždíme pomalu dolů a Houska dostává v jedný zatáčce výbornej nápad, že se vyfotíme na takový kostce zbytků sněhu u silnice, tak prosim nějakou ženskou co stojí vedle ať nás vyfotí. Když je dílo vykonáno, Houska sjíždí po prdeli z tý asi dvoumetrový homole ledosněhu dolu na asfalt. Už když je v půlce, začínám se o něj obávat. No co budu řikat, dole nabral takový točky, že se zapíchnul nohama do asfaltu, udělal dva skoky a roztáhnul se na parkovišti jak dlouhej tak širokej hlavou napřed a blembákem zabořeným do země. Měl sem co dělat aby nedošlo k neštěstí a nemusel sem vylejvat botu plnou teplý tekutiny. Zjišťujeme rozsah poškození, vodrbaný plexi, vodřenej Hubík a na ramenou úplně rozdrbaný Hubíko háj-tech kevlarový nitě, doufám ,že v tý kombinéze nebude nikdy padat za jízdy z motorky….






Pak už celkem v poklidu přijíždíme do Hermagoru a letos si nenecháváme utéct přivítání s naší rodnou obcí. Tradiční klobása, tatranka a erektus za městem na odpočívadle a hurá směr Nasfeldpass, dle mě jeden z nejlepších přejezdů do Itálie (teda pouze z Rakouské strany). Zas ty brutální zatáčky, takže to točíme do červenýho, přejíždíme sedlo a pomalu si začínáme užívat první kilometry tankodromu. Hurá, Itálie. Sotva trenér zjistí, že sme zmizeli z dosahu Rakouskejch bengošů, chytaj v něm saze a ujíždí nám na široký klikatici alá Buchláky podél řeky šílenym způsobem. My, páč sme spořádaní hoši ho za chvíli s otáčkoměra v červenym dojíždíme a už sme v Tollmezu. Odtuď opět po známé cestě směrem přes Passo Mauria. Je mi už blbý se furt opakovat, ale dalších trapnejch 80km plnejch rychlejch vlásenek a perfektních zatáček víceméně bez aut. Člověka z toho úplně rozbolí ruka od mačkání spojky. Dvě, plnej, tři, plnej, levá, plnej, dvě, pravá, tři, plnej, dvě, levá no a tak furt dál…… Přijíždíme do Calalza di Cadore, projíždíme celou tuhle dlouhou lhotu až na konec a sme v řiti. Nejenom že nevímekde je náš hotel, ale ani jak se jmenuje, páč nikdo z nás nepovažoval za nutný si to třeba napsat a vzít s sebou a tak stojíme na konci obce jak trubky a snažíme se dovolat někomu z Vorlí skupiny, kterou tady dneska máme potkat. V tom projíždí vokolo v najednou asi 80 banďáků a my máme vyhráno. Před hotelem se zdravíme s místníma, potkáváme Blacka B6 i s paňmámou, kerý už okupujou hotel vod včerejška a na recepci po brutální tlačenici fasujem klíče od pokojů, Italský banditnepičotriko a snad veškerý reklamní předměty k filmu War of the Worlds?. Nevíme kde sme ubytovaný a tak vysíláme trenéra (Fréča mimo jiné umí docela obstojně italsky asi 10 slov) aby to našel a kouříme na parkovišti. Po čtvrt hodině se trenér vrací pro motorku a že to nemůže najít a že bude objíždět celej areál hotelu, terej má asi 100x100 metrů na motorce. Kouříme dál. Za další čtvrt hodinu přijíždí zas trenér, že to opět nenašel a tak de schánět do recepce pikolíka ať nás tam dovede. Po další čtvrt hodině přichází s prapodivnym výrazem v xichtě, že už mu to pikolík ukázal a tak mě s Houskou zavede před chaloupku s číslem 12. Protože už sme zkušení Italologové, v klidu si s otevíráme náš pokoj klíčem na němž je velká čtyřka. Ostatní bydlí na 10 a odemykájí klíčem 6. Sou z toho ale vedle. Příští rok už to bude dobrý. Převlíkáme se a odcházíme z5 k restauraci konverzovat s ostatníma. Popíjíme jediný třetinový pivo co tu maj, je to docela prdel, asi pět talošů umí i jinou řečí než italsky a tak krafáme s NatZanem a Paulem z ameriky, kterej je mimo nás jedinej neitalskej účastník srazu. Přijíždí Vorloskupina (Vorel B6, Eremi B12, Duša B12, Tajnej B1203 a Laco Nějaká Jebka), zjišťujem, že Vorel se zase válel, ale zaprvé se v Itálii ničemu nedivíme a zadruhý už to u něj tak ňák patří k koloritu, takže dem v klidu žrát. Po asi sedmi chodech se postupně všichni trousej ven kouřit, bo tady se vevnitř nesmí. Postupně chodíme pro lahváče a vokolo druhý dem před náš pokoj dolemtat reného golfové pochutiny a spát.






Sobota 3.6 (400km) snad všechna sedla v Dolomitech, Cortina, Sexten
Je nádherně, ale zima. Vstávám s jemnym bolehlavem, dem na snídani a zevlujem na parkovišti a koukáme, jak ostatní vyráží na společnou vyjížďku který se bohužel neúčastníme, bo musíme jezdit na rozdíl od vyjížďkářů rychle.






Přijíždí Yello i s paňmámou, bo včera večír u nich chcalo a tak příjezd odložili až na sobotu dopo. Krafáme vo hovadinách, Yellovi s Blackovejma se vydávají po stopách místní protržený přehrady a naše Racing Gruppe obohacená o Eremiho se vydává zdolávat ostřejší trasy cestou přes passo Duran směr Selva di Cadore. Sedlo po sedlu, furt nahoru, dolu, levá pravá, prostě furt dokola, bikerský nebe. Eremi jede první, jede palici jako sviň. Příště ho vezmem asi do naší skupiny. Projíždíme několik sedel a jedem v podstatě stejnou trasu jako loni. Co k tomu napsat, snad jen obligátní dvě, plnej, tři, plnej, levá, dvě, pravá, plnej……






Krásný úzký cesty plný zatáček a oproti loňsku víc novýho asfaltu. Vzhledem k tomu, že je na tohle období extrémní zima, sou i Dolomity vcelku prázdný, není to žádná bikerská masovka i když motorky nad autama tady tradičně vedou.Obracíme zpátky a míříme na sedla okolo Gruppo Sella a Marmolády. Na Giau potkáváme Paula ještě s jednim banditou, který se taky trhli od vyjížďkářů. Furt je děsná kosa. Projíždíme pak přes Cortinu směrem na sever, vokokujem Vorlí čáry na asfaltu před psím přechodem na začátku města a hurá směr Sexten. Vorel nám tam zamluvil libový ubytování v penzionu s cukrárnou, kterej sme s Houskou přejmenovali na „zelenou senkrovnu“ www.gruenelaterne.it Motky do garáže a hurá na jídlo. Měli tu libový těstoviny snad se všim možnym no a samozřejmě plnej pult všemožnejch laskomin, dortíkama počínaje a tiramisu konče a tak bylo možné hned po jídle vidět drsný bikery trousící se postupně k pultu a vláčející zpět plnej talíř různejch cukrovinek. Úžasný. Když sme vyžrali celou cukrárnu, doráží vorlí skupina bez Vorla, kterej čeká v hotelu na odtahovku pro banďáka (ten by ale v pohodě odjel po ose) a sebe bo není schopnej zvednout nohu na stupačku. My dokupujem v cukrárně lahvoně a dem diskutovat do pokoje na balkón. Dolomity maj svoje prapodivný kouzlo. Kamkoliv člověk jede musí zdolat spoustu sedel, který sou namalovaný jak podle šablony, stoupání, vracáky, nádherný výhledy a dominanty skalních útvarů na vrcholcích. Bohužel málokdy to máme čas stíhat to sledovat, protože levá, dvě, plnej, prvá, tři, plnej…………




Neděle 4.6. (600km) Sexten, Lienz, Mittersill, Bischofshofen, Salzburk, Linz, Praha
Ráno dáváme echtovní snídani a pomalu vyrážíme směr rodná hrouda. Tajnej s Dušou a Lacem zůstávaj, maj den navíc, tak pojedou až zejtra. Jedeme směr Lienz, kde se loučíme s Eremim, kterej jede směr Vídeň. My uhýbáme na Mittersill a těsně před placenym tunelem nandáváme šprcky. Začíná celkem slušně chcát a tak volíme nejkratší a nejrychlejší cestu domů přes Zell am See, Bischofshofen a dál po dálnici přes Salzburg do Česka. Kousek po najetí na dálnici začíná megachcanec, kterej trvá až k salzburskejm jezerům jedem vokolo 140km/h v příšernym lijáku, viditelnost do 20 metrů. Hnus. Na pumpě u jezer stavíme, čistíme plexi a krafáme s nějkejma rakušákama, kterejch jede taky slušná tlupa domů. V Linci tentokráte zkušeně odbočujeme na vedlejší a naší oblíbenou klikaticí míříme na Studánky. Projíždíme bez většího povšimnutí do Česka a tentokráte Houska zjišťuje, že sme mimo dosah rakouskejch bengošů a tak nasazuje cestovních 180km/h a hurá do Budek. Tady už svítí sluníčko a tak sundáváme šprcky a jedem směr Písek a do Prahy, do Podolí, doprdele už abysme byli doma. Pak už jen teplá sprcha, mňamózní papání a usínám okolo desátý s kocourem za krkem u televize.

Epilog
Zima byla a to kurevská. Nevim jak je možný, že zrovna v ten termín co je sraz, musí bejt tak hnusně. Jinak co se týče počasí, chcalo vlastně jenom první a poslední den, což je ta lepší varianta, páč de o úseky kdy se víceméně jenom přesouváme. Ale ta zima. Hnus. Další průser bylo Prase a Vorel. škoda, že nemohli pokračovat s náma, ale na druhou stranu zaplaťsatan že se jim nic nestalo. Ubytování a navigace jako vždy naprosto bez problémů. Co se zvolené cesty týče, bylo to letos úplně něco jiného, žádný přesuny po dálnicích (pokud nebudu počítat tu cestu zpátky) a protože sme měli spoustu času na cestu tam, tak sme zjistili, že v podstatě od Krumlova se dá ject sice trochu oklikou, ale furt klikatícíma se okreskami v podstatě až do Dolomit. Je to sice tak maximálně 400km denně, ale zase si člověk zatáček opravdu užije. Italskej sraz byl hodně podobnej tomu našemu, sešlo se tam tak okolo 150 lidí a celá ta akce byla taková hodně poklidnější a komornější, ale v podstatě podobný našim srazům. Začínám mít pocit, že příště už můžem vyrazit bez mapy, bo to tam budem za chvíli znát jak svý boty. Tradiční vodítko v podobě vznačenejch tras na www.alpineroads.com o5 pomohlo a nasměrovalo nás to do těch správnejch míst. Takže díky paňmámám za pochopení našich tužeb, italskejm banditům www.bandit.it , a to speciálně NatZan, Notturna, Kiki, Amignec, Minavagante a ostatním za pozvání, dále Milanovi za odvoz Prasete a banďáka a motorkářskýmu guru, že sme se všichni vrátili domů….


Autor: Inkvizitorr | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
design & modifications of phpRS: Syky, testing: Inkvizitorr
webmaster: syky@suzukibandit.cz

W3C HTML 4.01 W3C CSS RSS Export