Dolomity 2005

Cíl byl teda jasnej, najít co nejvíc klikatících se cest s co nejlepším asfaltem, propálit co nejvíc voňavky, vodrbat maximum pryže na vokrajích , pokud možno neudělat ani krok pěšky a hlavně, ject i na hajzl na motorce.

Přípravy
Přípravy na tenhle rok začaly vlastně hned po příjezdu z loňský dovolený kterou sme strávili stejnym způsobem na zhruba stejnejch místech v Dolomitech, čiže sme se už od léta pravidelně při čtvrtečních posezeních v knihovně utvrzovali, že sme určo nemohli project všechny pěkný a rychlý místa v těhle končinách a že tam prostě musíme ještě jednůc. Repete bylo po loňským vyzkoušeným termínu zvoleno o5 na první dny prázdnin, které v Česku všichni tráví oslavama prního českého a tragicky zahynuvšího kosmonauta majora Husa a jeho věrozvěstných kámošů a tudíž je volno a proto je i jednodužší umístit Huskyovic děti k prarodičům, kteří kvůlivá oslavám nemůžou do rachoty, tudíž děti, pes i kocour nemusí na tejden do útulku. Vzhledem k tomu, že přípravy sme začali vlastně rok dopředu, bylo jasný, že že nás nemůže nic překvapit, páč máme na všechno dost času, takže když sem tři dny před odjezdem zjistil, že mi zbejvá asi 1200 km do výměny oleje, nemám přezutý pryže, kufr nepasuje na nosič, protože mi tam chybí meziplotna a už si vůbec nepamatuju, na čem sme se dohodli před rokem ohledně cesty, začal sem s přípravou. Esvéčko pádilo do Benátek www.suzuki-dvorak.cz na předčasnou garančku a výměnu pryží a já našel na netu ty správný stránky pro naší cestu www.alpineroads.com , čímž bylo vše vyřízeno a zase byla spousta času. Vzhledem k tomu, že cesta byla naplánovaná nejdýl na tejden, rozhodli sme se stejně jako loni nechat problematiku ubytování na alpských penzionech a to hned z několika důvodů. Především jedeme tam kvalitně pojezdit na motorkách a nejdeme tam jak holanďani zevlovat s karavanem, takže ušetřený místo a kila za spacák, stan a karimatku se budou při nahánění místních bikerů v zatáčkách hodit. Zadruhé při takhle krátkym pobytu pár euro za příplatek za pevnou střechu proti plátěný nás nevytrhne a za třetí my se potřebujem každej den sprchovat a mejt a to ve stanu moc nejde!!! Loni sme ale docela dost narazili při hledání nějakého levnějšího ubytování v Cortině d Ampezzo a přestože je tam přes zimní sezónu penzionů jak nas…o, našli sme tam až asi po hodině vyptávámí a objíždění nejlevnější hotel za 25 Éček za osobu, což se nám letos zdálo dost, takže sme zamluvili předem ubytování přes Rakovnickou cestovku www.ck-kontakt.cz na tři noci v St. Ulrichu, což je asi 60 kiláků západně od Cortiny za asi 500Kč na den. Večer před odjezdem sem se za pomoci mé nejmilejší nechal odvézt do Benátek pro motorku a nakoupil v letňanském hypermegasuperstoru veškerý potřebný vybavení na cestu (maso na řízky, 24 plechovek energy drinku Erektus a totéž množství tatranek) Jo a taky sem zjistil, že z motorky furt ještě trčí dva karbonový racingový fešáci vod pana Yoshimury a protože především z úcty k alpské fauně sme nechtěli dělat v cizině trable, musel sem ještě zalehnout s dvanáctkou klíčem pod laufy a během deseti minut přehodit Yoshíky za legální originální krasavce s líbivým zvukem a veselým éčkem na boku. Když sem to po hodině dodělal, šel sem si už jenom zabalit nějaký oblečení, kreditku, pár euro v drobnejch a hurá do pelechu...




1den, Praha – Studánky – Linz - Salzburg – Radstadt - Unternberg (cca 700km)
Ráno vyjíždím tak, abych byl na desátou na pumpě v Dolním Dvořišti, kde mame spicha z Houskama, kerý jedou od Kutný Hory, kde nechali děti a zvířata. Když tam kupodivu pouze se čtvrthodinovým zpožděním dorazim a volám jim, kde sou, zjišťuju, že už čekaj na pumpě před Vyšším Brodem, kam sem měl prej dorazit (asi nějakej komunikační error). Takže už na tý správný pumpě dokupujem do volnejch míst v tankbagu tu nejlepší zátěž a dohadujem se kudy teda vlastně pojedem. Tady Houska překvapuje, protože má mimo své oblíbené mapy (když jí dá za slídu v tankbagu, má vlevo dole Lisabon a vpravo nahoře Leningrad) i kompletně vytištěný stránky i s mapami z Alpineroads.com!!! Narvu to všechno nějak do svýho tankbagu (taky sem moh vzít o pár plechovek toho piva míň) kterej se pomalu začíná párat a vyrážíme směrem na Studánky přes čáru. Na hranicích ani nesundáváme škopky a bez většího zájmu pohraniční stráže přejíždíme do Rakous. Tahle cesta směrem na Linec je podstatně hezčí než hlavní tah Dvořiště – Linec. Už jedeme první úseky podle alpineroads.com a je jasný, že tyhle cesty sou pro bikery jak dělaný. Zatáčky, malej provoz, kvalitní silnice a věčný tahání za heft!!!! Jen ty cedule Stop Temelín tu nejsou… :-), škoda . Do Lince přijíždíme podél nějaký říčky a po pěkný klikatý silnici. Na pumpě kupujem dálniční známku a vyrážíme přes Linz na dálnici směr Salzburg. Vocaď až k úpatí alp pojedem po dálnici páč jezdit tenhle úsek po okreskách nemá smysl, šetříme síly a čas do hor. Takže následuje nudnejch a tupejch 300km tempem 130km/h přes Solnohrad až do Radstadtu kde odbočujeme směrem na známé lyžařské středisko Obertauern. Tady začíná první pořádný stoupání a o5 známej koncert v táhlech a rychlejch zatáčkách stylem dva, plnej, tři, plnej, čtyři, plnej, zatáčka, za tři, výjezd, plnej, za čtyři atd…. Zhruba okolo sedmý hodiny dorážíme do Unternbergu, kde jedem na jisto do vyzkoušeného bauernhofu rodiny Graggaberů www.graggaber.at kam jezdíme pravidelně na lyže. Následuje naházení krámů do pokojů (máme dva dvoulůžáky za 18 Éček na osobu se snídaní), já dávám už řízek 3/6 a dvě plzně a mizíme do místní hospody na pivo. Tady sou z nás všichni (v hospodě je asi deset lidí) auf, páč na ves přijeli cizinci a tak si s náma furt chtěj povídat, takže to vodnesu všechno já, páč Houskovic uměj německy jenom Himmelherrgott a Krucifix a tak pokaždý na wc vysvětluju odkaď sme, kam jedem a co máme za motorky a tak dále. Po dvou Plzínkách a čtyřech místních Murauer za 3,90 deme celkem vesele chrápat.






2. den, Unternberg – Spittal – Hermagor – Tolmezzo – Cortina D Apmezzo, St. Ulrich (cca 400km)
Vyjíždíme po výborný snídani od pani domácí o5 podle alpineroads.com směrem na Nockalmstrasse. Po asi třiceti kilákách uhýbáme z hlavní už tak pěkný a klikatý cesty směrem do hor a hned u odbočky je veliká cedule s obrázkem motorkáře s kolenem na zemi a pod tim velikej nápis „Bitte Langsam“ JASNĚ!!!, dvě, plnej, tři, plnej, rychlý vlásenky projíždíme co to de v rychlostech okolo 140km/h a já si furt melu do helmy kdy už jenom uvidim ten Agip na Dubý, proč ty šmejdi tady maj Dubou skoro všude a každá z nich měří přes 40km???? Po tomhle racingovym orgáči dojíždíme k budce, kde se platí za vjezd na Nockalmstrasse, platíme asi 7 Éček a o5 Dubá. Velký stoupání, vlásenky se mění v ostrý utahující se vracáky a vyjíždíme do mlhy až na samej vršek. Nahoře stavíme, dáváme erektus, tatranku a krafáme (teda já) s dvěma chlápkama oba asi 70 let, který se jeli jen tak project. jeden z nich má Hondu CBF 600 a druhej Burgmana. Pohodáři. Sjíždíme dolů a pokračujem po okresce vedoucí pod dálnicí hned vedle vohromnýho koryta řeky, který má na šířku snad kilometr a teď v něm teče potůček širokéj jak Cidlina. No podle těch zvalchovanejch břehů a naplaveného bordelu muselo bejt na jaře docela veselo. Cesta ubíhá celkem svižně, je slabej provoz a furt se to klikatí. Přijíždíme do města Spittal a míříme směrem na město s nádhernym názvem Herrmagor. Vocaď směrem na Nassfeldpass, kde už budeme přejíždět do Itálie. Ještě předtím obědváme na odpočívadle já erektus a řízek 5/6, Houskovi klobásu 6/18. Dávaj mi taky klobásu, je gut. Pochváleni nechť sou Uhrové z Csabaie. Monča si začíná stěžovat, že jí Hubík ušil moc těsnou kombošku a že jí tlačí. Tankujem, páč rakušáci maj levnější voňavku než taloší. Při tankování nás míjí několik motorek z českého GSX klubu, který jedou ve stejným termínu, ale trochu jinou trasu a my přejíždíme přes Nassfeldpass do Itálie. Chtěl sem se honit se stříbrným Ferrari, který letělo před náma, ale docela mu to šmejdovi jelo, tak sem ho nechal vyhrát :-). Přejíždíme sedlo a čeká nás tradiční přivítání do Itálie, cesta se mění zhruba na českou úroveň a suchý a osvětlený rakouský tunely upgradujou taloši v mokrý díry bez světla okořeněný zatáčkou uprostřed a klouzavejma kočičíma hlavama. No co, už loni sme si hned po vjezdu do Itálie zakázali se čemukoliv divit, takže pohoda, klídek, tabáček…. (proč když si himl vzpomenu na tuhle dementní písničku, musim si to pak broukat dokola celej den a nedá se toho zbavit). Přijíždíme do Tollmezza a po stejný cestě jako sme jeli loni jedem přes Passo di Mauria směrem na Cortinu. Tenhle úsek je asi sto kiláků furt levá, pravá, levá, pravá, tři, plnej, čtyři, plnej, tři, plnej, čtyři……. V Cortině zkušeně (loni sme obkroužili Cortinu třikrát dokola než sme se trefili a nebejt Monči, jezdíme tam doteď, páč je celá zjednosměrkovaná a jezdí se v ní v jakýmsi okruhu z jednosměrek) odbočujem na passo Pordoi a passo Sella. Nahoře se už Monča s náma nebaví, nadává už i mě a neustále se dotazuje, kolik kiláků to je ještě do Ulrichu. Hubík furt drží. Dojíždíme do St. Ulrich a páč nemůžeme najít podle voucheru ubytování, tak voláme panu domácímu, kterej nás navádí osobně. Jsme ubytovaný v celém patře rodinného domku asi 5 minut od centra, motky v garáži. Máme toho všichni tak akurát, dvě plzínky, pár panáčků modrejch vočí a pomalu usínáme u televize.




3. den St. Ulrich – Furkel pass – Passo di Giau – Selva di Cadore – Moena – Pordoijoch – St. Ulrich (cca 450km)
Tak dneska ani netušíme, jakej nádhernej trip nás čeká, ráno pro čerstvý croissanty do pekárny, která je naštěstí hned vedle v baráku, kafe, kreditku do kapsy a bez bagáže jenom s mapou vyrážíme podle alpineroads.com směrem Furkel pass. Přes obce je to občas docela vopruz, páč je docela provoz, ale jakmile opouštíme civilizaci a přijíždíme ke zmíněnému sedlu, traffic klesá na standardní úroveň, tj. semtam auto, semtam biker a furt plnej tři, čtyři…. Oklikou okolo Cortiny vyjíždíme nejdřív táhlejma, rychlejma a celkem přehlednejma zatáčkami, posléze tradičníma tornanti (vracáky) na passo di Giau. Prase nás ujišťoval, že se tam musíme zastavit. Nahoře je takovej malej motosraz. Je to docela profláklý místo, s nádhernejma panorámatama s pohledem na dolomity a samozřejmě cesta nahoru především od Cortiny stojí za to. Řízky už došly, takže já popíjím erektus asi tak 15/24 a tatranku zhruba stejného číslování, Housky žerou opět pozdrav z Csábaie. Vočumujem motorky, s banditem a esvéčkem sme tu za exoty, je to tady samej bavorák, dukárna jedna Valkyria a sem tam japonskej supersport, ale nejaponský motorky bych řek sou tady dost v přesile, ohledně skoro jako všude v Itálii. Jak tak zevlujem, koukáme na takovou stařenku těsně před smrtí jak si to mašíruje v teplákách a šátkem na hlavě po parkovišti. No tipovali sme, kdy bába zkolabuje a zavoláme jí sanitku a vona se najednou přitočí k tý Valkyrii, škopek na hlavu, za jedna a odjíždí pryč!!!! Huskymu provádím masáž srdce aby znova začlo pumpovat a nasazuju mu voči z5 do ďůlků. No čuměli sme jak blázni. Když si představim, že bych svý babičce koupil dvoulitrovej cruiser letos k narozkám, nevim, nevim….??? Potom odjíždíme směrem na Selva di Cadore. Sjezd z Giau druhou stranou je docela vopruz, je to asi 40 vracáků, kde si v každym musíš pro dvojku nebo ještě hůř jedničku a furt se jenom brzdí. Cesta na Selva di Cadore je asi 80km serpentýn po relativně úzký horský silnici víceméně bez aut (za těch 80km sme potkali asi tři) , která si vine po úbočí pohoří, na půlce cesty je novej asfalt, ale málokdy je vidět do zatáček, takže jedem spíš bezpečnym stylem, kam nevidim, neletim jak magor. V obci Fieradi odbočujem z cesty doporučený v alpineroads.com a pamalu se začínáme stáčet na Ulrich přes město Moena. Přestože tahle cesta není v alpineroads.com vyznačená, já bych jí tam stoprocentně dodal, protože je to silnice první třídy sice už s většim provozem, ale v podstatě až k passo Sella je to o5 obdoba Dubé s rychlejšíma a širšíma zatáčkami, no spíš takový Buchlováky, ale asi 60km v kuse. Monča už s náma vůbec nemluví, odmítá se vrátit přes passo Sella (jediná cesta domů), že se může na všechny sedla vysrat a podobně. Dojíždíme přes passo Sella do Ulrichu, parkujem a kupodivu bez Monči deme s Houskou na pizzu a pivo. (pivo stálo za hovno). Večer lemtáme víno a modrý voči, všichni se ceklem slušně prdnem, Monča se s náma začína zase bavit a pak že alkohol je zlý rádce. Jo a předpověď na zejtra je docela na banditlogo.






4. den Pokoj – Pekárna – Pokoj – Televize – Obchod s jídlem – Pokoj (asi 400m)
Bylo mi to jasný už včera, když večer začali sypat solí silnici. Ráno chčije jak z konve, na vrcholcích je veselá bílá peřina a my to máme spočítaný. Dyk je Červenec. Ráno pekárna, snídaně u televize a celodopolední sledování cyklistického závodu Grossglockner Konig. Cyklisti jedou Kitzbuhelským údolím a velmi záživná podívaná silničního cyklistického závodu je zpestřována veselými reportážemi z cíle, kde je komentatizátor ZDF v péřový bundě a klepe se jak ratlik v šílený sněhový vánici podávajíce při tom rozhovory. Se zaujetím hltáme každé jeho slůvko v přetopeném bytě s horkým kafem a plným břichem croissantů. Neuvěřitelný výkon. Možná by stálo za to se zmínit, proč sme letos Grossglockner vynechali. Loni sme ho jeli víceméně jako hlavní hřeb celý výpravy, ale pro náš styl jízdy se moc nehodí, páč je tam moc vracáků, ve kterejch já musim s esvéčkem řadit za dvě a rozjíždět se z každý zatáčky za podpory mohutných vibrací bušícího dvouválu v minimálních otáčkách, Houska si musí pro jedničku a vytáčet do maxima aby moh zařadit za dvě, ale jakmile zařadí už si de zpátky pro jedničku neb přichází další vracák. Proto sme spokojeně projezdili ušetřenejch 17 Éček který se tam platí za vjezd Rakouskem ekoteroristům v Itálii, kde jim je šuma fuk kdo kde a kam jezdí a nic za to nechtěj. Závod skončil dobře, opravdu tam někdo dojel, těžko říct kdo, páč měl po celým těle asi deset čísel sněhu a na xichtě rampouchy. My sme se vyburcováni těmi výkony z televize rozhodli dojít PĚŠKY do krámu pro těstoviny, omáčky, sýry, šunku a zeleninu a dnes kupodivu úsměvy rozdávající Monča nám uďála lahodnou obědovečeři. No a pak už dávali jenom samý pičoviny, nějaký večerníčky a pohádky a večer nějakej jemerickej trhák, ale to už sme měli téměř dopito vše ze zásob Reného golfových i jiných pochutin od pana Jelínka, takže sme to brali s rezervou a oslavným doutníkem na terase našeho luxusního apartmá sme zakončili velmi sympatický den.




5. den St. Ulrich – Penserjoch – Timmelsjoch – Otztal (cca 400km)
Předpověď na další dny vypadá dost mizerně, má teď minimálně tři dny furt pršet, přímo v Ulrichu je sice jen zataženo, ale vypadá to, že bude chcát každou chvíli, takže upravujeme plány protože rychle se na vlhkejch cestách jezdit nedá a satanužel zkracujem pobyt v Itálii o den a míříme z5 do Rakous. Sjíždíme na hlavní tah co vede na Brenner a po starý silnici, která vede podél dálnice míříme na Timmelsjoch. Celou cestu je dost zavlhlo, ale místy to osychá. Když vlítnem do jedný vesnice asi 90km/h v poslední chvíli uvidim dva bengoše, co hlídkujou uprostřed vsi, no brzdit už nemá cenu, chlápek udělá dva kroky naším směrem a zvedá ruku. je to v prdeli, řikám si, jedu vo 40 víc, to mě zavřou seberou motorku, no co, aspoň budu tady v Brixenu ve stejnym vězení jako byl Havlíček. Prdy do vody, bengoš na mě jenom kyne abych zpomalil, ale pokračoval dál. Z druhý strany jedou dva bikeři a to samý. Stojej tady jenom aby motorkáři jeli pomalu. Unglaublich. Itálie je prostě sympatická země ve všech směrech. Čekám na úpatí vjezdu na Penserjoch na Housky, který se couraj, páč Monču o5 tlačí komboška a tak se na tandemu vrtí jak lehká žena u tyče místo sledování kam vede casta a spravného vystrkování kolínka aby na místním asfaltu nechala podpis svýho slideru. Vokolo proletí dva místní. Tak sedám na bike a dám se do stíhací jízdy, ale sou to nějaký přizdisráči, takže asi po dvou kilákách je máme i s Houskou za zádama a potkáme se s nima až nahoře. Jeden na Dukovi a jeden má nějakýho předpotopního Buella, kerej vypadá jak dědův žigulík, kterým jezdil za komančů. Nahoře začíná chcát, takže navlíkáme šprcky a vyrážíme směr Timmelsjoch. Vřele doporučuju tohle místo zvlášť z italský strany. Je plný vlásenek a táhlejch, rychlejch a přehlednejch zatáček do kterejch je vesměs vidět a nijak zvlášť se neutahujou. Na vrcholu jedem v ukrutný mlze a zimě krokem, je to tady spíš na sněžnej skůtr, přejíždíme vrchol a už na Rakouský straně sjíždíme dolů, tady sou spíš zase vracáky, ale celkem příjemný. Při výjezdu si uvědomujeme, že sme zpátky v Rakousích, neb projíždíme závorou a platíme asi 5 Éček za průjezd. Zlatá Itálie. Pak už sjíždíme Otztalským údolím a pomalu sháníme nějakej penzion. Nejdřív narazíme na nějakej Bikers-penzion, kde chtěj za noc 45Éček se snídaní a strašně se diví, že se mi to zdá moc, je to přece pro bikery??? No tak sjíždíme na kraj vesnice a ubytováváme se v malym penziónku u nějaký báby asi za dvacku se snídoškou. K večeři si dáváme kus hustohustě vyuzenýho Tyrolskýho špeku (myslim, že i Dolínek by záviděl), nějaký sýry a basičku místních lahváčů z krámku, kterej je kousek od penzionu. Škoda, že bylo dneska tak hnusně, cesta to byla parádní. Pak už jenom večerníček a spát.




6. den Otztal – Fermpass – Ga-Pa – Mnichov – Prágl asi 600???
Dnešní předpověď pro Rakousko se moc neliší od tý v Itálii a tak se rozhodujeme pro návrat domů. Po snídošce vyrážíme směrem Ga-Pa přes Fermpass. Je to stále stejná písnička, rychlý táhlý a přehledný zatáčky na spíše takovým zavlhlým asfaltu, takže žádná hitparáda, ale střídá se to i se suchejma úsekama, když se jede mimo les a kde na silnici svítí sluníčko. Stavujeme se ještě v nějakym hypersupermarketu pro nějaký žrádlo na cestu a domů. Těsně po přejetí rokousko-německejch hranic tankujeme a po dalších asi 30 kilákách navlíkáme šprcky, páč před námi se tyčí vodopád až do nebes. Chčije jak z konve, používám high-tech stěrač od pana Louise (díky Jirko) a pomalu si to včíme přes Ga-Pa po dálnici směr Mnichov. V Mnichově stíháme akorát polední špičku, ale naštěstí přestalo chcát. Popojíždíme celou cestu přes Mnichov a když už vyjedem z města směrem Regensburg a vypadá to, že to bude zasejc trochu volný, přichází zůžení opravující se dálnice asi na 20km, takže znova vopruz. Začínám se pomalu adaptovat zpět do česko-pražských podmínek a tak svištím mezi auty a taky využívám odstavný pruh. Houska je v německu za pana slušného, takže předjíždí jenom mezi autama no a tak se stalo, že sem mu trochu ujel. No nic, stejně sme se domluvili, že zastavíme na prvním odpočívadle za Mnichovem tak pomalu předjíždím dál a v tom zas ten vodopád, ale tentokrát brutální. Stojim teda na dálnici na vjezdu na to parkoviště, aby to Houska nepřejel. Čekám asi pět minut v tom strašnym chcanci a když furt nejede, zajíždím na parkoviště, nechávám motorku a bagáž svýmu osudu a letim se schovat pod přístřešek u hajzlíků. Za chvíli přijížděj nějaký dva němci taky na motorkách, chvíli krafáme vo hovadinách a Housky furt nikde, zapínám telefon, žádnej nepřijatej hovor ani zpráva, volám mu a píšu, maj to vypnutý. Po asi čtvrt hodině se stává z brutální průtrže jenom hustej chcanec, takže sedám na moto a jedu na další odpočívadlo hledat Housky. Tam taky nejsou, takže to asi přejeli, no nic, jedu dál a stavim na první pumpě. Tankuju, Housky nikde volám, nic, píšu, nedoručeno. Prdim na to a jedu sám. Na čáru zbejvaj nějaký dvě stovky, tak nasazuju cestovní tempo tak abych tam byl za hoďku. Cestou pomalu přestává chcát a taky při týhle rychlosti ject v nepromoku není zrovna ideální, takže zase stavim a sundávám nepromok. V době, kdy mě mobil doprovází i na wc nejsem schopnej s Houskama navázat spojení, takže na ně prdim a jedu co to de. přejíždím čáru na Rozvadově, stavim na první pumpě a jakmile se změní operátor na domácího, přichází všechny esemesky od housek, který psali za Mnichovem. Skandál!!!! Zase tankuju, páč při rychlosti přes 200 km/h sem u pumpy každejch 150 kiláků. Pak už jen nuda a šeď dálnice, u Berouna další tankování a když přijíždím do Prahy, dneska už po x-té vodopád. Nepromok už nenasazuju, páč to na těch zbejvajících patnáct kiláků nemá smysl, během 5 minut sem durch, domů přijíždím s bazénkem v botech a promočenejma spoďárama. Pěkný to bylo!

Epilog
Cesty k našemu účelu sme v Alpách o5 zdokumentovali vo něco víc, nebejt hnusného počasí v druhý půli zájezdu, bylo by to vo něco lepší, ale nemůžem chtít všechno. Najeli sme nějakejch 2600km za pět dní, v Alpách se dá najezdit max. 400km/den (jezdím-li pro radost a ne pro ujetou vzdálenost), přesun po dálnici do Alp a z5 byl ideální volbou a oproti loňsku, kdy sme to absolvovali po okreskách sme ušetřili spoustu času a sil na ty správný místa. Ubytování v Itálii je ideální zamluvit dopředu, v Rakousku netřeba, tam fungujou furt a na rozdíl od Talošú za dobrý škvarky. Na takhle krátkou dobu se dle mého názoru nevyplatí tahat s sebou stan a spacáky s s karimoškama. Ušetřili bysme sice okolo 5 Éček denně, ale v celkovejch nákladech by to byla zanedbatelná částka. Benzín je nejlevnější u nás, dražší v Rakousku a nejdražší v Itálii, ale rozdíl sou jenom drobný (tak tohle už zcela neplatí, v prosinci sme byli v Rakousku na lyžích a benzín tam vycházel levnějš než v česku. Ještě že sem před čárou natankoval plnou :-). Než vyrazim na takhle dlouhou cestu v nový kombošce, doporučuju se s ní vysprchovat ve vaně a trochu jí vytvarovat vysedáváním u televize (nejlépe i s škopkem na hlavě) :-). Celkově s cestou maximální spokojenost, žádný závady, cesty v alpineroads.com sou ideální doporučení pro ty, co to tam neznaj a maximálně se nám vyplatilo se jich držet, ale je fakt, že v Dolomitech se moc špatně vybrat nedá ať člověk zvolí jakoukoliv cestu. Co se týče financí, škváru za benál si každej spočte sám, ubytování okolo 20 Éček, poplatky za průjezd průsmyků se platí jen v Rakousku, Glockner 17€, Timmelsjoch 5€, Nockalmstrasse 7€, to ostatní se dá najít zas na alpineroads.com. V rakousku berou všude na pumpách karty, v Itálii doporučuju s sebou vozit raději nějaký Eura v menších bankovkách (5€, 10€) pro případ tankování v automatech bez obsluhy např. v sedlech nebo v horách, kde nasypete třeba desetieurovku do automatu a vono vám to nechá natankovat za příslušný prachy benzín. Popisovat tady způsob tankování v automatu nebudu, ale je to velká sranda, větřinou chodí dokola pět a více bikerů různých národností, kteří zkoušejí všemožné varianty kdy z toho co vyteče atd., ale vždycky na to přídou, užijte si sami J. Přestože sou Italové skoro stejný lemplové jak my, nikdy se nám nestalo, že by byl po cestách rozsypanej nějakej štěrk, nebo nějaký brutální díry, když už, označej to dopředu cedulemi „lavori di strada“. Toť vše.