Korsika a Sardinie 2007

Tak jak začít? Jasně, mělo tady opět bejt pár řádek ze závodů na ostrově Man, ale mimo Fréči tam kupodivu nikdo jinej nechtěl. Takže bylo letos nutný zvolit nějakou alternativu. Skoro celej rok sem tahal klíny z hlavy co mi tam nastrkal loni na Italskym srazu NatZan. To bylo samý: „serte na Alpy, stojej za hovno, jeďte na Sardošku“ a že tam zdrbal slidery a sadu gum za tejden a podobný nesmysly…. No nevěřil sem mu samozřejmě ani slovo, ale zkontrolovat se to musí, to dá rozum samo s sebou. Takže sme za dlouých zimních večerů při Aprés Ski v horských penziónech v těch „trapnejch“ Alpách začali s Eremim řešit co teda, jak a kam. Bo ostrovy sou blízko sebe, padlo rozhodnutí, že nejenom Sardinii, kam nás všichni směrovali, ale přidáme k tomu i Korsiku. Naplánovali sme tedy tak nějak termín i to, že pojedem nejspíš sami, páč nikdo jinej se nějak extra aktivně nehlásil a řeči typu „asi bych jel“ sem neřešil neb máme vymyšleno, že motorky pojedou na vozejku za autem, což vyžadue i jistou přípravu, abychom netrávili zbytečně tejden přesunem po dálnicích a jinejch, pro náš styl nevhodnejch cestách a jezdili jenom tam, kde je to nej. Při druhym lyžovýletu padnul tedy v jednom penzionu v Otztalu pevnej termín od 26.5 do 9.6., tedy třináct dní včetně cesty. To už sme věděli, že shodou okolností a nezávisle na nás se na Sardinii chystaj Americkej, MichalGSX a JardaGSF a že jedou asi měsíc před našim termínem. Aspoň budem mít od nich nějaký užitečný info. Jako tradičně se pak dlouho nic nedělo, ale asi měsíc před plánovanym termínem odjezdu sme s tim začali tak trochu hejbat. Eremi zamluvil lístky na trajekt z pevniny na ostrovy a zpátky u cestovky CK IBIS a já zajistil vozejk za auto. Co se motorek týče, Eremi dával béčko do servisu a navěsil na něj kompletní sadu novejch Road Attacků , já jenom tiše doufal, že do doby odjezdu dorazí z A-Spiritu od února objednaná RSV Mille. Motorka dorazila celkem v poho asi tři tejdny před odjezdem, takže sem s ní stačil dát zajížděcí litr do Bechyně a testovací litrpůl na Harmanec a zpátky. Tejden před vodjezdem zjišťuju jestli se dá šoupat s termínem vodjezdu, páč nestíhám v práci. Nejde :-(. Nakonec se to teda všechno povedlo tak nejak skloubit, že vodjedem v termínu… ein bischen horror :-). Co se ostatních krámů týče, ze žrádla tradičně tatranky, nějaký ty zlatý krky jinak nic moc. Z motovybavení rezervní páčky pro případný kreše, rezervní pryže, ňáký ty mazadla a anitpichy… prostě žádná velká expedice.

Pátek 25.5 (Prostějov(Eremi) - Praha - Mnichov)
Tak ještě v pět předávám v práci vyhotovenou zakázku a na půl šestou dorážim domů. Eremi přijíždí chvíli po mě k nám. Už má za sebou třiapůl kila z Prostějova. Připojuju vozejk, nandaváme tam motorky, poslední loučení s ženou a vyrážíme směr Corse. Je lehce před devátou. Po dvou kilometrech stavíme a překurtováváme bandita, páč se hejbe. Na Letný překurtováváme Aprilku, páč se taky hejbe. Najíždíme na dálnici s cca hodinovým spožděním oproti plánu, nicméně stále máme slušnou rezervu. Cesta pokračuje po dálnici na Rozvadov, kde nakupujem eště nějaký Red Bully na cestu a bez povšimnutí PS projíždíme přes čáru směr Mnichov. Dá se s tim ject (Oktávka 1.9 TDI na hlínách a s šíbrdachem :-) + vozejk s dvěma motorkama) do nějakejch 140, pak už auto víc nejede a celý je to dost blbě ovladatelný nicméně permanentních kilčotřicet je v poho.

Sobota 26.5. (Mnichov - Innsbruck - Bolzano - Modena - Livorno - Bastia - Corte)
Okolo Mnichova je to i v tuhle hodinu (02:00) docela zašpérovaný, ale jak uhybáme dolů na Brenner, tak už je zase frei. V Kufsteinu tankujem bo to žere asi 9 litrů, kupujem rakouskou známku a Eremi bere do pazour opratě tédéíčka a valijó do Itošky. Přejíždíme Innsbruck, Brenner a dostáváme se do ukrutný placky a vesměs rovnou a poloprázdnou dálnicí míříme přes Bolzano, Trento, Verona, Modena a dál pak směr Florencie. Tady už sou aspoň zas nějaký hory, takže se ta nudná cesta dá vydržet. Okolo devátý přijíždíme do Pisy. Trajekt z Livorna nám jede až 13.30, takže dem mrknout a podepřít věž a dát ňáký gelato a asi dvě hodiny před odjezdem lodi vyrážíme na zbylejch asi 20 kiláků do Livorna.


V poledne už stojíme na marině ve frontě na trajekt. Dáváme pívo, řízek a jako jedni z posledních (všechny ty šmejdy vokolo nás tam pustili dřív) se naloďujem. Bohužel když uskladníme auto v decku a vylezem nahoru je už většina míst pro slušný polehávání zabraná a tak dem zevlovat po lodi a koukat jak to vodplouvá. Na zbytek plavby podřimujem na dost nepohodlnejch sedačkách v místní restauračce, bo venku je celkem kosa a začíná chcát. Plavba trvá asi čtyři a půl hodiny, takže okolo šestý vyjíždíme z lodi v Bastii. Máme naplánováno dojet do Corte, což je v horní třetině Korsiky, kde chcem strávit asi tři dny ježděním. První asi dvacka z přístavu celkem nudný cesty, ale jakmile uhybáme do hor, začínaj mi blikat voči a turbo jede na plnej výkon. Kurva, samý zatáčky, nejedem kus rovně, co je tohle za zemi??? Takže pekelnejma serpentýnama na suprovym povrchu dojíždíme do Corte s roztrženejma držkama od ucha k uchu za mohutný podpory naší cestovní hymny. Zatáčky. Magický slovo ;-). V Corte se ptáme v místním infocentru na ubytko, ale neuměj ani anglicky ani německy (proč taky že jo?) a tak začínáme lovit francouzský slovíčka a pak na ně pečem. Objedem asi pět hotelů až najdem ten správnej www.hotel-hr.com Je to typický francouzský ubytko s pidi pokojema za 19€ za noc. Sundaváme motorky z vozejku a dem do stánku naproti hotelu na pizzu. Okolo desítky lezem do pelechu.

Neděle 27.5. (Corte - Cala Cuccia - Col de Verdio - Porto - Suare - Cavvi - Oligastro - St. Florent - Ortale - Ponte Leccia) cca 270km
Ráno vyrážíme vokolo půl desítky prozkoumat horní část ostrova. Sotva opouštíme město, je jasný, že sme přijeli správně. Klikaticí jako kráva stoupáme po prázdný silnici na Col de Vergio. Užší, ale nádherná silnice bez jakýhokoliv provozu se vine mezi skálama a pak už jenom nějakym lesem nahoru. Cestou potkáváme na silnici první prasata (čau Máro ;-) ) na cestě a vo kus vejš i kozy a ovce. Nahoře sundaváme škopky a melem jeden přes druhýho co to pičo je za tu kurva klikatici po který to jedem. Nádhera. Při každý zastávce vejráme s roztrženou hubou od ucha k uchu na žmoulající se hrany gum a věčně probíráme zatáčky. Pomalu mi dochází, že potkat tady nějaký Kellyho úseky bude docela hoňka.


Sjíždíme dolu na Porto a pak směrem na Calvi. Začíná se to trochu mračit. a my si to razíme po široký silnici podél pobřeží, kde na jedný straně je moře a na druhý úplně rudý skály v odpolednim slunci, no co budu povidat, romantika jako kráva, ale nějak na to nezbejvá čas a začínam stále častějc hlídat kontrolku řazení páč ta mrcha bliká čím dál tim častějc. Po asi 40km uhybáme na vedlejší směr St. Florent a tydy začínaj opravdový orgie. Mille letí věčně na vytočenou dvojku do ideálních neutahujících se vlásenek, který se překlápěj jedna do druhý no prostě nádhera. Bohužel po nějakejch 15km to začíná bejt mokrý a tak už jenom na pohodu dojíždíme do města, Tady dáváme nějaký to kafčo a kupujem nějaký cetky s Mourama, bo všechno co tu je, je jenom s Mourem. Eště než odjedem, začíná chcát, ale po patnácti kilometrech už je zase sucho kde uhybáme na Bolleta, Borgo a nakonec si dáváme už na suchu těch včerejších 60 co sme jeli autem. Paráda, kurva paráda. Jestli bude všechno tak dobrý jako dnešní den, není co řešit. V hotelu sme vokolo šestky, dáváme ještě něco ze zásob z domova, nějaký ty zlatý krky, pak dem ještě na chvíli juknout do města a následuje už jen pozdrav od pana Tullamora do pelechu a spát.

Pondělí 28.5. Corte - Favalello - Col de Sorba - Ghisoni - Sta. Maria Siché - Ajaccio) 270km
Ráno dem na hotelovou snídošku, nějaký ty croissanty, džusík a kafo a sledujem v televizi předpověď, bo má všude chcát. Okolo jedenáctý se to ale vyjasňuje a tak vyrážíme na další vokruh, tentokráte směrem dolů. Velkohubej vybírá trasu do hor po bíle značenejch cestách a už podle mapy to vypadá na ukrutnou centrigfugu. Vyjíždíme do hor v okolí Corte a stoupáme zas po ouzkejch cestách nahoru ze začátku to celkem de, ale po nějakejch 20km po oslích stezkách to votáčíme bo dál by to šlo maximálně Vorlostrojem. Sjíždíme pomalu dolu na hlavní. Sou tu ukrutně krásný výhledy, cestou vedeme kus cesty stádo koz a na hlavní to otáčíme po červený směr Ajaccio. Nádherná silnice zase složená z jedný zatáčky za druhou, točíme do červenýho a po dvaceti kilákách uhybáme na Col de Sorbo. Je to zase užší horská cesta plná serpentýn a začíná chcát. Vyjížíme na passo, kde regulérně padá déšť se sněhem. Šprcky sme nechali doma bo sme rytíři a tak sjíždíme pomalu dál směr Ghisoni. Aby toho nebylo málo, začíná do toho slušně foukat vítr.





Hubík pomalu provlhává a já si začínam nadávat co sme to zase kurva udělali za pičovinu s těma nepromokama. Po dalších asi dvaceti kilákách sem durch, začíná mi bejt kurefská kosa a přestává mě bavit věčně kroutit řídítkama v těch zkurvenejch zatáčkách. Stavíme v nějaký vesnici, beru mikinu pod bundu, ždímam rukavice. Vyrážíme dál. Velkohubej mi poodjíždí bo s tim italskym krámem mi to na mokrym moc nejde, nevim jestli mam ject na přetočenou jedničku nebo podtočenou dvojku, furt ty zkurvený zatáčky. V Aullene zastavujem u nějaký pumpy, sou tu eště nějaký dva skopčáci na supersportech, konzultujem to zamrdaný počasí a já rvu svoje rukavice Eremimu na horkou plici béčka aby se aspoň trochu vohřály. Vyjíždíme asi po půl hodině přemlouvání se, v botách mi čvachtá, začínaj týct čůrky vody různě po těle, no prostě hnus. Po cestě na hlavní směr Ajaccio se dělaj na silnici vlnky na souvislý vrstvě vody, začíná pršet zespoda, vzpomínam na Forresta Gumpa. Přijíždíme na hlavní a pomalu přestává chcát, ale furt fouká děsnej vítr. Těsně před městem je už takovej uragán, že mam co dělat abych se v rychlosti okolo 60km/h udržel ve vlastním pruhu. Zastavujem na pumpě, dáváme kafo, mam všechno mokrý, doklady, mobil, mikinu no hnus. Trávim asi 30min na wc pod vysoušečem rukou kde sušim rukavice. Našim směrem je černej mrak. Po dlouhym přemlouvání vyrážíme na zbejvajících sedum pětek domu. Po patnácti kilákách začíná chcát a leje jako kráva až do hotelu. Před hotelem stojej dvě Hondy Shadow s brněnskejma espézetkama. Ždímáme všechny věci a v hotelu soukám se do sprchy tzv. „na Radku“ (půl hodiny pod horkou sprchou ;-))) ). Velkohubýho posílám pro pizzu, bo nemam nic suchýho na sebe. Večer pak povídáme s panem Tullamorem o něco delší pohádky.

Úterý 29.5. (Corte - Ajaccio - Bonifacio)
Včéra při brífingu sem si stál tvrdě za svým, že dneska opouštíme Korsiku, bo všechno je ještě buďto slušně zavlhlý nebo úplně mokrý. Ráno snídaně, potkáváme se s „brňákama“, vzájemně si přejem šťastnou cestu, už maj konec dovči, prej to tady byla paráda. Pak už jen naložit motorky na vlek a okolo desátý vyrážíme po hlavní směr Ajaccio, nádherná cesta, kterou sem včéra proklínal nás přivádí až do Ajaccia, kde se bezvýsledně snažíme najít Napoleonův pomnik (málo kameniků asi), ale sou tu strašný kolony a tak po průjezdu města na to pečem a razíme dál dolů směr Proparino, Santene, Bonifacio (opět nádherná klikatice).


Do Bonifacia přijíždíme okolo čtvrtý a hned se hrnem na marinu abychom nalezli na první volnej trajekt. Jenže! U kasy stojej lidi a dozvídáme se, že kvůli hnusnýmu počasí, větru a velkejm vlnám už nejelo od včerejška šest lodí a ani nevědi jestli pojedou zejtra. Je to v prdeli. Nálada na nule. Udajně sou prodaný i lístky na všechny trajekty na další den. Co teď??? Dem tedy zevlovat do města a shánět nějaký ubytko. V infocentru nabízej samý drahý a tak nakupujem v místnim Casino (supermarche) nějaký žrádlo a vydáváme se dál od města shánět něco levnějšího. Po asi deseti kilákách narážíme na úplně prázdnej kemp, kde maj nějaký bungalovy po dvacce. Berem to a sušíme všechny hadry. Necháváme tam vlek s motorkama a večer se vracíme do města mrknout na marinu, jestli není nějaký nový info kvůli počasí. Nic novýho, tak se domlouváme, že ráno vstanem „vopůlpaté“ a zkusíme se natlačit za každou cenu na první trajekt kerej má ject v 7.30. Dáváme kafo v přístavu a jedem domu.

Středa 30.5. (Bonifacio - St. Teresa - Olbia - Nuoro - Austis)
Ráno vstáváme „na kolbeny“ (vopůlpaté), Eremi hysterčí, že máme v pokoji škorpiona a že můžem bejt rádi, že nás nezakous. Tak to vohromný monstrum přiklápim plnym zlatym krkem a pouštim až když odjíždíme. V šest sme jako první u kasy (konečně mam pocit jako mívaj důchodci co ráno stojej před zavřenym krámem vo hodinu dřív aby je někdo asi nepředběh), v půl sedmý votvíraj, loď prej pojede, ale lístky nám neprodaj, bo se čeká na lidi, co je maj koupený ze včerejška. Trochu hysterie nejen naší ale i ostatních především Italů a Němců co chtěj taky vodject. Asi dvacet minut před vodjezdem řve bába z vokna že pár míst zbylo na „lást minit“ a tak se rvem k voknu a kupujem za šílenejch 99€ lístek na Sardinii a rychle se naloďujem do Mobyho. Ta cena mi trochu vyráží dech. Na lodi je celkem prča, hází to s náma ze strany na stranu, přejít rovně po palubě se nedá, tak se aspoň bavíme krmením racků ze zadní paluby. Tatranky jim jedou a kdo je hustej a neucukne, tak mu je žerou za letu rovnou z ruky. (přiznávám, že já tak hustej nebyl)





Po hodině sme v St. Terese. Jedem asi 40km po okresce do Olbie a pak najíždíme na neplacenou dálnici vedoucí uprostřed ostrova odshora dolů. Jedem skoro 120km až do Nuora, kde chcem v okolí najít nějaký ubytko. Je to v horách uprostřed ostrova, tedy ideální místo pro naše výpravy. Ve městě se ale nedá mimo pár hotelů najít žádný a tak vyrážíme do hor nad Nuoro shánět dál. Projíždíme okolo jezer a je to tu všechno strašne drahý a je toho málo (ubytování). Zastavujem na jídlo v www.lacampagnola.it místní infocentrum tradičně zavřený a ani telefon co je napsanej na dveřích nikdo nebere. Jedem tedy dál a objíždíme co se dá. Všude samý zatáčky, každá cesta je jeden Harmanec za druhym, nikde nic rovně, žádnej provoz. Stavíme v několika místních Agriturismo (takový bauernhofy) a ptáme se na ubytko, všude maj přes víkend „occupato“ a tak když už je asi půl devátý a nás už to neba, tak se domlouváme v jednom takovym Southforku, že vezmem ubytko na celej tejden a na víko holt někam vypadnem. Ubytko 21€, snídaně 5€. Je to parádní statek s velkou hospodou a parádníma pokojema. Maj tu dvě děvečky a jednoho pacholka z Rumunska na výpomoc a tak nám pomáhaj sundavat motorky a tahaj nám věci do pokojů a tak. Konečně si připadam jak správnej buržoust. Když máme všechny krámy natahaný vevnitř, dem ho hospody na jejich víno. Litrovka červenýho za tři éčka. Dostáváme eště koláče a šušenky. Dem chrápat.

Čtvrtek 31.5.(Austis - Tonara - Gairo - Tortoli - Dorgani - Oliena - Mamoiada - Fonni) 360km
Ráno vstáváme vokolo vosmičky, mažem na snídani a pak se rychle voblíct. Dneska máme naplánovanej trip po horách. Vyjíždíme ze statku a už to začíná, ještě než stačíme zahřát motory tak se to ukrutně kroutí, hrubej asfalt bez jakýhokoliv bordelu, bez provozu a furt jedna zákruta za druhou. Neuvěřitelný. Jedem směr Gorgono a Laconi po neuvěřitelnejch okreskách plnejch zatáček za nádhernýho sluníčka. V Cant di Nuri kufrujem asi patnáct kilometrů jiným směrem, ale každý takovýhle vyjetí z trasy je kořeněný zase brutálně se kroutící silnicí, prostě radost zabloudit, bo tady se člověk nesplete a každou zajížďku si užije stejně jako naplánovanou trasu. Nádhera. Projíždíme po horskejch planinách ve vejšce okolo 1000mnm.





A stáčíme se přes Escalapano a Jerzu do Tortoli dolů k moři. Vocaď vyjíždíme zas do hor na Baunei. Tady na passu se vmícháváme do skupinky asi sedmi němců. Maj tam nějaký báwa, tuono a tyky myslim jednu afriku. Začíná drsná okruhová honička po úpatí skal na regulérnim okruhovym asfaltu. Letíme palici na vytočenou dvojku a v rychlostech okolo 70-120km/h se s nima honíme asi na třicetikilometrovym nádhernym úseku. Vzpomínam na NatZanova slova. Mrdat na Alpy. Tohle je ten ortodoxní bikerův ráj. Vletíme na plný koule do města a jenom zdviženejma palcema a kroucením hlavy nad tou racingovou vložkou se zdravíme s němčourama. Tohle bylo fakt hustý. Eremi má na podsedlovce nalepený kvanta žmolků z Road Attacy, Supercorsa se bohužel žmolkuje jenom na gumě a tak u mě to není až zas tak efektní. Tankujem u pumpy s tlupou dalších Rakušáků a pomalu se stáčíme domů přes Dorgali a Olienu. V Mamoiadě projíždíme vokolo hospody, kde sou vyskládaný ty bajky, co sme se s nima honili v horách. Eremi shání jídlo, nevařijó. Zastavujem a dem pokecat na na kafe. Je to patrička pohodářů zhruba v našem věku nebo vo trochu starší, takže si vzájemně pochvalujem výkony z toho racingovýho úseku a dostáváme doporučení kam zeject, bo už tady sou asi počtvrtý a vědi co a jak. Po asi hodinový anglicko-německý konverzaci vyrážíme domů. Čekaj nás asi čtyři pětky brutálního zatáčkovitýho úseku ke statku. Furt na vytočenou dvojku a furt plnej. Paráda. Domů dojíždíme asi okolo sedmičky, dáváme pár zlatejch krků, flašku vína a nějaký jídelní zásoby z domova. Tohle byl doposud muj nejkrásnější den strávenej na motorce. Za celej den sme nejeli snad třista metrů rovně. Furt nějak nemůžem uvěřit co je tady za cesty. Silnice na tomhle ostrově musel projektovat biker, to je jasný. Před spaním konzultujem s dalšim němčourem co přespává dneska u nás na statku kam chceme ject a dostáváme další doporučení na cesty podél pobřeží na severozápadě ostrova. Němčour jede na horskym kole s pětactyřicetikilovou bagáží čtrnáct dní skrz ostrov. Frajer.

Pátek 1.6. ( Ghilarza - Cuglieri - Bosa - Villanova - Monteleone - Alghero - Bono - Bottida - Orani - Olzai) 350km
Ráno vstáváme, majitel penzionu nám sděluje, že někdo odhlásil ubytko přes víkend a nepřijede takže můžem klidně přes víko zůstat na statku. Snídoška a vyrážíme za nádhernýho počasí na severní trip. Na zahřátí si dáváme 30km Harmance do Nuora. Pak se stáčíme přes Cuglieri do Bosa. Zastavujem, tankujem u automatu a fotíme pár fotek na nábřeží fjordořeky která pak teče do moře. Vocaď dáváme malej okruh po náhorních plošinách do Alghera. Je to furt to samý, zatáčky, zatáčky, zatáčky a žádnej provoz. Cestou potkáváme partičku asi deseti němců na samejch gikserech. Sjíždíme do Alghera a parádní širokou silnicí opět bez aut letíme místy i na trojku podél pobřeží na pomalu stoupající silnici zpátky na Bosa.


Nádhernej přehlednej asi padesátikilometrovej úsek. V mapách je většina těhle cest po kterejch jedem vyznačena zelenou linkou jako vyhlídkový. Pro všechny ostatní to znamená, že je na co se koukat, pro nás většinou že to bude okruhovej masakr. V Bosa začínam s prapodivnym výrazem v xichtě sledovat zadní Supercorsu. Po třech tisících z čehož sem patnáctset pozvolna zajížděl do půli otáčkoměru má po celým běhounu krásnej, snad i půlmilimetrovej vzorek. Jasnej pozdrav od pana Pirelli, že další litr na tom určitě nedám. Sou asi tři vodpoledne. Eremi se snaží jako každý den když mu v půl dvanáctý začne skuhrat jeho ouřednický břicho sehnat někde něco otevřenýho (obchod, picérku) kde by se nažral. Marně. Vracíme se pomalu přes Macomer a Bolotanu. Opět kufrujem úžasnejch 15km brutálních rychlejch zatáček tam a zase zpátky. Tu druhou rundu už to dáváme na plnej knedl. Boží. Eremi se opět shání po něčem k jídlu, výsledek stále stejnej. Křížíme hlavní tah a zase těch dokonalejch 40km k baráku. V Austisu asi 2km vod našeho statku sem si všimnul ráno gumaře a tak tam zastavujem a začíná vysvětlování, že potřebujem přezout mou zadní gumu. Německy ne, anglicky jakbysmet a tak vzpomínám na slovíčka ze Slunce, seno, erotika a Italsky mu vysvětlujem že bysme jako rádi přezuli. Zbytečný, furt lamentuje rukama a plynnou italštinou vysvětluje asi půl hodiny že dělá jenom auta a že musíme do Marco Moto do Ghilarzy, což je asi 15 km. Ukazuje mi to v mapě. Furt tomu moc nerozumim proč mi to nechce přezout, když tam na to všechen verkzeug má a když volá do Marco Moto a už se ptaj i co mam za typ motorky tak to pomalu Eremimu dochází a naštěstí si vzpomíná, že na směnárnách je napsáno „cambio“ a tak za všeobecnýho veselí a nadávkách že „lingua“ je nahovno nás posílá „šupito“ pro gumu na statek. Eremi je línej a tak musim sám. Prej že Kelly vozí gumu na sobě přes břicho. No narval sem jí aspoň přes jedno rameno a hurá zpátky. Tam zjišťujem že všechno pude, ale nemáme stojan na motorku, tak dáváme pod lauf jednu starou „gome“ sundavám to, a v pohodě přezouváme za novou Sport Attacku. Pak už jenom nezbytný poplácávání po ramenou, odpovídám na dotaz kolik to stojí a kolik to jede a že jako voba sme „meccanica profesionale“ a „Valentino Rosii je nummero uno“ odjíždím za tradičního „Ciao“ domu. Tam zjišťujem proč maj v „sabbato occupato“, sjížděj se tam svatební hosti. Večer tradiční zlatý krky, ňáký víno a zevlování před pokojem. Začíná tam bejt super zmatek, část svatebčanů je ze sicílie a je to tam „tuta mafia“ :-))). Večer v hospodě zjišťujem že zejtra má na jihu chcát a tak měníme plány na zejtra, dáme to zase na sever a uvidíme podle počasí.

Sabbato 2.6. (Nuoro - Bitti - Budduso - Monti - Ozieri - Bolotana) 320km
Po snídani vyrážíme, je zataženo, ale sucho, dáváme tradiční klikatici směr Nuoro, přejíždíme hlavní a držíme se směr Bitti. Na to, že to měla bejt jakási náhražková trasa si užíváme naprosto čistý a volný okresky ala Harmanec, vytočená dvojka, jedna překlápěčka za druhou, no masakr. Vobčas přemejšlim, co tady vlastně ty silnice maj znamenat, proč furt zatáčky, čistej a hrubej asfalt, naprosto bez aut… proč to nemáme doma taky… škandál, do Bitti to je nějakejch 50km od hlavní. Celou cestu jedem mezi olivovejma hájema a korkovníkama, dřem to docela fest. Neshledávám žádný rozdíly s novou Sport Attackou na zadku, jede to furt stejně dobře, je to asi daný i tim, že když sem zadní Pirellku sundaval, měla krásnej oblej profil, žádná placka jako u nás. V Bitti se dáváme na Budduso a valijó směr Monti. Je to furt to samý, klikatice, jízda na celý spektrum votáčkoměru až do blikající kontrolky řazení, nádhera. V Monti stavíme na pumpě, dáváme nějakou sůšu a zbytky kofoly a žačíná chcát. Po půl hodině to přejde a vyrážíme po mokrý silnici už bez deště směr Oschiri. Po asi 40km uhybáme na Ozieri a před náma se to začíná černat. Kousek za městem v jednom passu nandaváme šprcky (dneska seru na rytíře) páč začínaj lítat slušný blesky. Během pěti minut je tu megachcanec a tak si to pomalu šinem na Bolotanu a směh home. Před Bolotanou přestává chcát a je sucho, ve městě tankujem a sundaváme šprcky. Eremimu začíná odcházet řetězovka do věčnejch lovišť, řetěz má dost prapodivný propnutí, snat to na tom nějak dojede. Sotva vyjíždíme za město, začíná zase lejt, takže zase zastavit a nandat šprcky. Prostě ozajistný kokoti. Pak už jenom prochcaná cesta těma zasranejma klikaticema až na hlavní, kde nás čeká náš tradiční úsek domů. Tam přijíždíme lehce zavlhlí, sušíme hadry a dáváme nějaký zbytky jídla co máme eště s sebou, ňáký víno, asi tři nebo čtyři patrony zlatejch krků a chrápat.

Neděle 3.6. (Austis - Nuoro - Austis)
Ráno dlouhá snídaně páč chčije jako kráva. Předpověď na banditlogo a tak se rozhodujem, že na to dneska pečem, páč začínáme bejt celkem slušně utahaný a v dešti se nám nikam nechce, takže někdy okolo desátý berem auto a jedem se mrknout do Nuora. Užíváme hustejch zatáček s tédéíčkem, cestou vokukujem na co není čas při ježdění na motorce. V Nuoru se stavujem v bankomatu vybrat nějakou cash a protože v neděli je tady úplně, ale úplně všechno zavřený tak sháníme aspoň nějakou restauraci aby Eremi naplnil svůj ouřednickej skuhrající žaludek. Kupodivu nenacházíme mimo jednoho hotelu, kde je to celkem drahý vůbec nic a tak se vydáváme pomalu zpátky na hlavní cestě na rážíme na nějakej motorest, ale mimo jednoho suchýho nechutnýho sendviče a slanejch tyčinek maj jenom vodu a kafe, no jako tradičně… Já se ničemu nedivim, Eremimu lezou z velký huby už jenom nadávky a kroutí hlavou o 106. Bere si ten zelenej sendvič, já futruju slaný tyčky a tak jedem pomalu domu se zastavováním v každý vsi jestli náhodou někde nevařijó. Kupodivu nevařijó. Dorážíme domů vokolo čtvrtý a dem žebrat do kuchyně ať nám něco udělaj. Dostáváme prošuto, pečivo a flašku vína a tak dřepíme v hospodě a nějak to přežíváme s průběžnym sledováním záznamu závodu Lukáše Peška. Okolo pátý se začínaj vracet svatebčani z nějakýho tripu a začíná se schylovat zřejmě ke slušný žranici, páč rumunky připravujou stoly. Střídavě popíjíme víno a čumíme na televizi. Na dotaz od personálu, jestli se má svatební žranice týkat i nás přikyvujem a objednáváme další víno a pak to začíná. Level 1, předkrm, druhá runda prošuta (nebejt toho hladovýho ouřednickýho pupku, nemuseli sme to žrát dvakrát po sobě), olivy, rajčata s mozarellou, víno. Level 2, těstoviny s nějakou mňamózní vomáčkou a parmazán. Místnímu kuchařovi se nás sželuje, že jako nejsme svatebčani a páč sme tam jediný nesvatební hosti, lifruje nám to všechno ve dvojitejch dávkách, začínam bejt narvanej strašnym způsobem. Level 3, pečený jehněčí se salátem a víno. Před vočima se mi vobjevuje scéna z pohádky „Obušku z pytle ven – Hostina u Pěčínky“ narvaný pupky a všude plno žrádla. Level 4, Sejra, salát. Doufám, že do pátýho levelu už nebudem muset postupovat ale s vypitejma flaškama vína se k nám začínaj postupně trousit svatebčani a když zjišťujou, že spíkujem německy i anglicky, tak nastávaj parádní konverzační lekce vo všem možnym (motorkama začínaje a tim jak se nevěsta posrávala když byla malá konče :-))) )postupně s celým osazenstvem svatby, no jak to tak na svatbách bejvá když se všichni prdnou. Bohužel přichází i ten pátej level v podobě kávy a svatebního dortu. Začínam jí mít jak z praku, Eremi už je zlitej jak slíva, odcházíme na pokoj pro zbytky pana Tullamora, dopíjíme jí s kuchařem a částí svatebčanů víceméně najednou a to ve slušnejch dávkách. Vokolo jedný dopíjíme víno, zůstáváme asi s pěti svatebčanama víceméně až do konce tohodle povedenýho mejdánku a okolo druhý lezem nějak do postele (ani teda moc nevim, jak sme se tam dostali, ale bylo to asi dobrý).

Pondělí 4.6. ( Tonara - Ballao - Escalpano - St. Nicolo Gerrei - Cagliari - Austis) 390km
Ráno snídoška s babičkama vod nevěsty který dřepí už vod šesti u snídaně a čekaj až přídou ti milí chlapci co tady sou kvůli ježdění na motorkách, takže o zábavu máme postaráno, je krásně, sluníčko a tak dneska vyrážíme na jih ostrova do Cagliari. Jedem přes Tonara a Aritzo po horách a jakejchsi náhorních plošinách o5 brutálníma klikaticema, vyjíždíme až na plošinu přes Sadali a Escalpano, nádherná cesta po horách s parádníma výhledama a spoustou zatáček. V Ballao potkáváme starý známý rakušáky na kamennejch motorkách co sme je potkali i loni v dolomitech.


Na velkohubýho začíná dolejhat včerejší mejdánek, taková postkocovinka. V St. Nicolo Gerrei taknujem a velkohubej začíná hysterčit, že má v piči řetěz a dál nepojede a že to votáčí domů a kdesi cosi. Po chvíli hysterie ho přemlouvám ať na to sere a tak už spíš tak na pohodu dojíždíme zbylý čtyři pětky do Cagliari. Projíždíme městem podél mariny a stavujem se na luxusní pohár a ňáký to žraso. Tady přichází slušná poopiční únava i na mě a tak se rozhodujem to vzít po hlavní zpátky domů nejkratší cestou. Nejdřív je to trochu rovný (díky za kus rovinky na tomhle ostrově) ale po asi 40km přijíždíme zase do hor a už tradiční klikaticí jedem zbylý kilčo pade domů. Posledních asi 80km už zase jenom tradiční racetrack, zatáček tři prdele Eremi šetří řetězovku já jedu taky na poopiční pohodovku a šetřim poslední zbytky gumy na přední Supercorse, ale vono se v těch zatáčkách ani snad pomalu ject nedá, takže postupně zrychlujeme, prostě zase takovej normální Sardskej zatáčkotrip. Domu dorážíme kolem sedmičky, zkoušíme vylejt na řetěz mazadlo, kupodivu to pomáhá a tak naštěstí budem moct vyrazit i zejtra. Dopíjíme poslední zlatý krky, ňáký to víno a chrápat.

Úterý 5.6 (Sorgono - Guspini - Iglesias - Morgonigori - Austis) 370km
Dneska je poslední den ježdění na ostrově, je nádherný počasí, takže Eremi ráno testuje béčkovskej řetěz, je to dobrý a tak vyrážíme na jihozápad ostrova. Jedem přes Sorgono, Laconi směr Guspini. Cesta standartní, tj. furt zatáčky, furt plnej, prostě poslední den si užíváme na plný koule. V Guspini tankujem a letime přes sedla pohoří, který lemuje pobřeží na jihozápadě ostrova. Je to nechutnej masakr, stoupáme do vejšky okolo 1000m.n.m. nádhernejma zatáčkama bez nějakejch utahujících se vracáků jako sou v Alpách no nádhera. Tyhle úseky se daj těžko pospisovat, kdo neviděl nedovede si pořádně představit to množství zatáček s ideálníma poloměrama, který sou vyskládaný jedna za druhou, nikde kus roviny, no traffic. V půli cesty mezi Gusipini a Iglesias uhýbáme k moři, kde dáváme relaxační hodinku s koupáním na prázdný písečný pláži. Pak zbejvajících asi 40km do Iglesias, tam to votáčíme a totéž zpátky. Tomuhle úseku bych dal zlatou medajli, něco jako „the best of the best“ (c M.I.B.) cestu zpátky si vopravdu užíváme, budu se opakovat už po x-té, ale žádný auta, jedna zatáčka za druhou a nádhernej povrch, prostě bikerskej ráj. Nemá to chybu a tak se vracíme přes Morgonigori zpátky domů.








Poslední véču si chcem dát v italskym stylu, takže hledáme v Austisu nějakou picérku a když se ptáme místních, tak nás italsky naváděj správnym směrem, jenže tam nic nemůžem najít (celej Austis je opravdu megadědina o minimálně 200 obyvatelích) a tak se ptáme asi pěti různejch lidí. No horko těžko to s pomocí místního bikera kterej prohání svou Ninju v kraťasech furt tam a zpátky nacházíme. Je to taková domácí picoška bez jakejchkoliv reklam nebo upoutávek, prostě žádná turistická masofka. Sme tu úplně sami a jenom sem couraj místní pro pizzu, dáváme každej jeden kousek asi za 6€ a každej jedno birra grande, (maj tu 0,66l) čímž si vysluhujem u místní obsluhy slova uznání a tak nás pani přesazuje před projektor a pouští nám místní bikers-kanál. Páč nejsme žádný béčka, dáváme eště pizzu napůl a pomalu se přesouváme už za soumraku k nám na statek. Sedíme na dvoře před motorkama, popíjíme víno a nevěřícně kroutíme hlavama nad tím, co sme tady viděli a projeli. Gumy zhoblovaný jenom na krajích, uprostřed plnej vzorek, Eremiho Road Attacky sou na hranách na hraničních značkách, uprostřed jako nový, moje přední Supercorsa už bohužel na hranách žádnej vzorek nemá jenom něco uprostřed, suma sumárum bez jakejchkoliv trablů sme nalítali 3000km a to z 90% v zatáčkách, nebejt celkem častýho deště, kterej je v těhle končinách v tomhle období víceméně vzácností, mohlo to bejt eště lepčí, na druhou stranu motorky sou celý, my taky, co si přát víc…. Grácije Sardegna, Merci Corse. Pak už jenom nandat s pomocí rumunskýho pacholíka motorky na vozejk, sbalit věci a spát.

Středa 6.6 (Austis - Olbia - Golfo Aranchi - Livorno - Bologna - St. Bonifacio - Innsbruck - Munchen - Praha - Prostějov(Eremi))
Ráno vstáváme vopůlpaté sedáme do auta a vyrážíme naposled Harmancema na hlavní do Nuora. Nechutnou kýčovitou podívanou v podobě válející se hmly za ranního rybářskýho oparu sjíždíme z hor a najíždíme na dálnici a valíme přes Olbii do Golfo Aranchi na marinu. Tady nás čeká stejná loď na cestu do Livorna, plavba bude trvat asi 9 hodin. Tentokráte je loď poloprázdná a máme i koupenou kajutu, takže necháváme auto dole v decku a dem dovnitř. Poslední fotky Sardinskýho pobřeží při odplouvání a zalejzáme chrápat do kajuty. Okolo oběda se budíme a dem dát nějaký žraso do restauračky. Po jídle si dem eště asi na čtyři hoďky schrupnout a okolo pátý dorážíme do Livorna. Rovnou najíždíme na dálnici a valijó dom. Cestou checkujem ještě Yella a domlouváme se, že se u něj stavíme na kafčo. Takže trasa vede přes Firenze, Bologna, Padova do San Bonifacia. Je to ukrutná placka plná různejch fabrik, trochu mi to připomíná průjezd okolo Litvínova okořeněnej Lovosickou chemičkou, prostě průmyslová zóna jedna za druhou. K Yellům dorážíme okolo desátý, Honza už nás čeká na sjezdu z dálnice. Paňmáma nám doma dělá kafčo a vyžebráváme i luxusní tortelini, bo sme vod voběda nejedli a jak jinak, ouřednický břicho se ozývá. Takže po asi dvou hodinách vykládání si našich zážitků z Korsiky a Sardinie a Yellovejch z Česka odkud se před pár dny vrátili děkujem a vodjíždíme na zbylou trasu přes Verona, Bolzano, Brenner, Innsbruck, Munchen. Cesta probíhá vcelku standartně bez nějakejch zvláštních situací, řídim za podpory pár Redbullů sám, bo Eremiho čeká ještě cesta no motorce z Prahy do Prostějova. Do Prahy přijíždíme okolo osmý ráno a hoďku se drbem přes Letnou. V devět sundaváme u nás na dvoře motorky, Eremi skládá na béčko bagáž a po kafi a uvítacím koláči odjíždí domů, a já zaplouvám do pelechu. Dobrý, kurva dobrý do bylo!!!

Závěrem…
To že to bude parádní svezení sem čekal, ale že to bude takovejhle masakr mě nanapadlo ani ve snu. Alpy máme projetý křížem krážem, dolomity totéž, ale tohle je opravdu úplně jiná liga. Když to porovnám, tak v celejch alpách se dá najít zhruba desetina toho, co je dohromady na těhle ostrovech (bavíme-li se o zatáčkovitejch úsecích plnejch ideálních zatáček a čistého asfaltu), žádný benga, žádnej provoz. Pravda, hledali sme místo kde neočekáváme tuny pamětihodností, zámků, hradů, přehrad ale místo, kde budem moct svoje okruhový touhy vybít se skloubením s příjemnou dovčou. Tohle je vono. Nemá smysl hledat nic jinýho pro člověka, co má v hlavě jenom kroucení řídítkama a tahání za heft. Korziku bych doporučil i díky tomu, že ostrov je poměrně malej spíš na tůry po horách pěšmo nebo na horským kole, ale Sardinie je pro motorku nepřekonatelná. Je tu i poměrně velkej rozdíl v cenách, kdy Korsika jakožto francouzské území je zhruba o třetinu dražší a to jak ve službách, tak ve všem ostatním. Francouzi sou poměrně odměření, pravej opak Sardů. Na druhou stranu musí člověk počítat s tím, že každym kilometrem od Brenneru na jih se snižuje úroveň veškerejch služeb na nutný minimum ať se jedná o otevřený restaurace, čerpací stanice nebo podobný, pro cestovatele celkem potřebný záležitosti. Sardinie je toho typickým představitelem, kdy tam fungujou tak od devíti do jedenácti a pak když se jim chce jít do práce tak možná od půl pátý do osmi. Jinak většinou celodenní náplní je zevlovat na lavičce před kavárnou s cigárem a kávou piccolo. Holt jinej kraj, jinej mrav. Autem sme najeli něco pod 3000km s průměrnou spotřebou asi 8 litrů nafty, na motorkách taky asi 3000km, nafta stála okolo 1,15€/l, benzín okolo 1,4€/l. Poplatky za cestu sou Rakouská dálniční známka 7,5€, průjezd po dálnici přes Brenner pro auto s vozejkem 26€, poplatky za použití dálnice v Itálii vycházely z čáry až do Pisy na 49€. Ubytko Korsika cca 20€ za osobu na noc v dvoulůžkovém pokoji plus dalších 5€ snídaně. Sardinie je zhruba o třetinu levnější. Trajekt na Livorno-Korsika (Bastia) a zpět ze Sardinie(Golfo Aranchi)-Livorno stál při objednání asi měsíc dopředu 9300Kč. Poděkování patří Terezce a Martince :-) že nás pustily, Americkýmu, Michalovi a Jardovi za nalejvárnu co, kam a jak na ostrovech, Yellovejm za véču a tradičně motorkářskýmu guru, že sme se vrátili živí a bez ztráty kytičky. Za rok opět na Ydyksebu.