Suzuki Bandit Page
SB logo
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen
Přihlásit se...
Dnes slaví
Svátek má Artur
Narozeniny dnes slaví:
lada.84 (44)
víta (43)
elanius (56)
UUDOLL (31)
Yououdoll (31)
Hosťa (53)
Chystané akce
Žádná akce se nechystá.
Počasí
Počasí Počasí
Počasí
Roštěnka dne
Roštěnka dne
Statistiky

Autobusem do Francie 2007


Výbavu pro nocleh (stan, spacák a letos nově i samonafukovací karimatku) testuji jako již tradičně na letišti v Mladé Boleslavi při celovíkendové modelářské soutěži. Samonafukovačka cca. 3 cm silná se osvědčuje a tak i přes jistou neskladnost a hmotnost pojede se mnou.
Kam? Času je málo. V práci skládám ve 30-ti stupních tepla nabídky na zimní sezonu nemrznoucích směsí, vymejšlet není čas. V tuto dobu odpadá i poslední kolega co se od roztání minulého sněhu ptal kdy a kam pojedeme, bo mu „do toho něco vlezlo“. Takže zůstává jako společník na celou dovču již osvědčená motožena Ivana se svým FZ6. Ta mě naštěstí už netrápí požadavky na přesný itinerář cesty a tak mi odpadá jeden skoro zbytečný úkol.
Důležitý úkol je ale příprava stroje. Letos je vše snazší o to, že koncem dubna ze stáje odešel k novému majiteli Bandit 600 S rudé barvy a na jeho místo v garáži se postavila funglovka Suzuki GSX 1400 v černém. Nosič na 3 kufry je, plexi taky (aby na mě netáhlo...) a padací rámy jsou zatím bez rejhy. Kufry GSX-ka zdědila po Banditovi, stejně tak tankruksak. K novému stroji je tu taky nový klobouk, celokarbonová racingová integrálka NZI Spyder 3 se zapínáním na D-kroužky místo již letité odklapovačky Nolan. Takže jediný servis kromě vyčištění a promazání řetězu je ve výměně zadní 190-ky Bridgestone BT 020 za novou BT 021. Nemám ještě ve voku jak rychle bude mizet a tak novou gumou sázím na jistotu toho, že v „Rajchu“ nebudu muset hledat gumaře. BT 020 je odložena na půdu a eště mě povozí.

Domlouváme dojezd na úterý 3.7., neboť v pondělí mě i Ivanu ještě práce volá. Má-li se něco posrat, posere se to a po příchodu domů mě čeká balík zboží do mýho obchodu (jedna práce nestačí...). Přišel po čtvrt roce po objednání, již nečekán, nezván... . Vím co v něm je a tak odjezd přehazuju na středu 4.7. a vybaluju, počítám ceny a etiketuju do 2 hod. do rána.

4.7. Zásoby jsou naštěstí všechny nakoupeny, a tak vyrážíme z domluvené pumpy o půl desáté. Hned zase zastavuji u místního prodejce Citroenu a zabavuji mu kus přenášecí folie na lepení reklam jako vrstvu mezi tankruksak a nádrž proti poškrábání. Stejně je to na hovno, jak se později ukáže.
Hrnem si to po cestě směr Telč, J. Hradec, Č. Budějovice. Až na úsek Telč – J. Hradec je to nudné, ale rychlé. Za Č. Budějovicemi potkáváme první přeháněčku, tak před ní zalejzáme do hospody a obědujeme. Směřujeme k hraničnímu přechodu Strážný, kde máme malou vložku na bloudění a poznání místního kraje kvůli nehodě kamionu. Poslední pumpa AGIP kousek před přechodem je naším útočištěm při slušné bouřce. Takže napájíme stroje a sebe taky. Přesun do Němec je v poho, bez zastavení a po klouzavé silnici se spouštíme dolů. Koukám po cedulích a kupodivu nekufruji.
Po příjemné silnici se dostáváme do Deggendorfu. Napojujeme se na dálnici a frčíme směr Mnichov, střídavě po suché silnici a v přeháňkách. Ještě že jsem stroj a sebe před cestou moc neleštil. Před Mnichovem chce jet první Ivana a tak místo po okruhu frčíme přes centrum. Zde se cosi buduje a je zde zácpa jak v Praze po obědě. Posilujeme hlavně levou ruku na spojce... .
Nakonec se z Mnichova vycukáme západní stranou a opět se dostáváme na dálnici, tentokráte směr Garmisch – Partenkirchen. Času moc už do večera není a nespěcháme, takže bereme již před lety osvědčený kemp u Ambachu (Kempplatz Hirt, Schwaiblbach) u Starnberger See. Za stan, člověka a moto platíme 12,- EUR. Táboříme na stejném místě jako před dvěma roky. Děda co vodí rekreanty na ubytování trochu blekotá česky a říká, že až tam pojedeme příště máme mu dovalit karton obyčejnejch českejch cigaret. Máme to prý vzkázat i kamarádům. Dá prej 2,- EUR za krabičku. Asi už tam je dlouho a pár let tu nebyl, bo neví nic vo kurzu a našich spotřebních a dalších daních... .

5.7. Ráno po několika nočních přeháňkách balíme mokrý stany a celkem brzy vyrážíme. Po pár kilometrech dálnice, na kterou jsem se vrátili, je silnice suchá a vykukuje i slunce. Projíždíme Ga – Pa a po silnici 187 okolo Zugspitze se spoustou aut a motorek přejíždíme do Rakouska. Po 189-ce míříme podél dálnice na Innsbruck. Zde odbočujeme na jih a po siln. 187 podél skokanského můstku jedeme motorkářsky velmi zajímavou soutěskou spol. s italským GSF 1200 S, které jede jen s jedním bočním kufrem.
Před koncem dáváme rauchpauzu, sváču a plnou nádrž. Pak se do toho zase obujeme a za chvíli máme staženou řiť – to když nás kousek před přechodem do Itálie staví rakouští policajti. Než sundám blembák mi jeden oznamuje, že jsem v předchozí obci (my to teda za obec ani nepovažovali) jeli moc rychle a budeme platit 20,- EUR. Pak kouká na značku, usmívá se. Já se ho ptal kolik jsem jeli, ale to už Ivana jako jejich česká kolegyně vytahuje svůj průkaz, chlapíci se smějí že zatkli kolegyni, dávají ji cvičně pouta a já je fotím. Jedeme dál a prachy zůstaly v peněžence. Za hranicí vidíme pro změnu zase italský policajty a usuzujeme, že se takhle oba národy asi nasírají navzájem.. .
Ve městě Vipiteno to po malinkém bloudění stáčíme na Jaufenpass (Passo Giovo – 2094 m n. m.). Pro motorku jeden z nejhezčích průsmyků na severu Itálie. Asi v půlce zase přeháňka a tak svačinujeme. Ivana mi nadává, že jí co chvíli ujíždím. Po oschnutí silnice pokračujeme dál až na vrchol.
Po vrcholovém fotu pokračujeme serpentýnama dolů. Kopců není nikdy dost a Itálie není pro letošek náš hlavní cíl, takže dole to stáčíme zase na sever a se spoustou motorek frčíme po č. 186 vstříc dalšímu průsmyku a zpět do Rakouska. Tentokráte ale Ivaně ujíždím opravdu hodně (ve vhodnou chvíli nepředjela náklaďák a pak chvíli nevěděla kudy dál) a dost držkuje, chce se na všechno vysrat a jet domů. Kdo ale někdy jel na moto z italské strany na Timmelsjoch (2509 m n.m.) tak pochopí proč jsem nezastavoval. Prostě parádní svezení. Se stoupající výškou mizí les a začínají jenom skály. Taky se hodně ochlazuje.


Ještě na italské straně před mýtnicí vidíme sníh a ve vstupu do jednoho z tunelů dlouhé rampouchy. Platíme průjezd (jestli se nepletu 11 Eur/moto, kdo jede ve dvou tak 13,-) a nepředpisovou rychlostí pádíme dolů, do tepla a do civilizace.
Už jsme tudy jeli spolu před rokem. Jenom vzpomínáme na Ötzidorf – pravěkou vesnici vybudovanou na základě nálezu a popularizace mumie pravěkého muže nalezené v ledu v Ötztálských Alpách (mezi kterými teď projíždíme) na hranici s Itálií. Nakonec místo nálezu geometři zaměřili v Itálii a Rakušák tak natruc alespoň zbudoval repliku dobové vesnice. Koho zajímá tahle historie tak doporučuji, my prohlídku absolvovali loni.
Na táboření si vybíráme kemp ve městě Imst za 18 EUR oba. Je zde celkem zima a tak horká sprcha přišla vhod. Jsem tu jediní motorkáři, takže trochu za exoty. Chodí se na nás dívat malý děti. Až pozdě v noci dojíždí další motopartička, tentokrát z Polska a s autodoprovodem. Celkem dělají bordel.

6.7. Ráno brzy balíme a razíme západním směrem. U Landecku to stáčím vlevo – po téhle silnici jsem ještě nejel - a míříme po siln. 188 na Silvano passo. Nemám vůbec info co nás čeká. Zajímavé scenérie k vidění, stejně jako loni ze Švýcarské strany okolo Davosu?
Od Landecku je to cesta nekonečně dlouhými městečky okolo různých lyžařských zařízení. Kousek před jezerem je mýtnice a ještě dlouho netušíme za co že jsme to platili. Jen pomalu zasíráme motorky a sebe jemným blátíčkem, neboť absolvujeme nespočet přeháněk, oba už od tankování v nepromokách.


Ovšem po dosažení vrcholu kde se ani nefotíme je sjezd před Bludenz a ten byl prostě úchvatný. Při pozorování a focení přírodní scenérie v jedné ze zatáček potkáváme dva od nás o něco starší Čechy ze Slaného na Fazerech. Jedou opačným směrem. Zhruba se informujeme o cestě a o zážitcích. Jejich líčení průsmyků ve Francii pod sněhem před pár dny nám moc klidu nepřidalo. O všem jejich putování prý bude k přečtení cestopis v Motoroute.
Po překonání civilizace v podobě zácpy a hustého provozu v Landecku pomalu vjíždíme do Lichtenštejnska. Po cestě sledujeme množství historických aut, které jedou rallye. Ještě před vjezdem do ministátečku svačinkujeme na jednom menším odpočívadle. Můžem alespoň bezpečně a nerušeně koukat na ty krásná stará auta. Na stejném místě svačí i tmavší rodinka. Podle jazyka usuzuji na Španělsko. Gestikulujeme a jsem trochu vykulení – rodinka je z Argentiny.
Z Vaduzu pokračujeme (občas i krokem – provoz je hustý a cesta se opravuje) po siln. 16 na Wildhaus, kde kupujeme jídlo a ropu (konečně za podobnou cenu jako u nás). V Neu Sankt Johan zahýbáme vpravo do průsmyku Chräzerenpass a po solidní projížďce nádhernými – až kýčovitými - a málo frekventovanými cestami přes Umäsch a Jakobsbad končíme den v námi před lety osvědčeném kempu v Ka na kopci za 42,20 CHF za oba. Hned leje... . Oceňujeme čistotu a pořádek, i prkýnko na hajzlu se po použití samo otře.

7.7. Ráno se vymotáváme celkem brzy, protože spěcháme (vždyť jsme na dovolený...). Počasí se po ranní přeháňce celkem vybralo a znamená to, že ve stínu je zima a na slunci se paříme. Kousek se vracíme zpět, abychom navázali na včerejší trasu .
Z Waldstadtu míříme po sil. 8 do Peterzell. Tam to lámeme a po mnohdy velmi úzkých kvalitních silničkách se prodíráme přes celé pohoří a zažíváme motorkářský ráj. Vyplivne nás to v Krummenau. Frčíme dál na Watwill, v závěru musíme mimo dálnici, kterou ale máme skoro pořád na dohled. Konečně to odsejpá. Pokračujeme po siln. 8 a násl. 17, už většinou z kopce. Začíná slušné vedro a po včerejším hnusu už není ani památky – kromě špíny na našich strojích. Z dálky je vidět dole Ober See, které volně navazuje na Curyšské jezero (Zurrich See). Impozantní, stále odvracím pohled od provozu na jezero, i když jsem od něj ještě několik kilometrů.
V Biltenu naše putování navazujeme skoro jižním směrem, na Klaussenstrasse, jednu ze značených vyhlídkových tras. Už jsem ji před léty absolvoval s Picanem a spol. Dokud jsme níž, tak kvůli provozu a skoro stálé jízdě v obcích to moc neubývá. Míjíme jedno z mála švýcarských aeroklubových letišť – jak jinak, sevřené skalami.
Ale to už cesta stoupá a stáčí se do průsmyku Klauserpas. Pro mě se jedná o jeden z nejdelších a nejkrásnějších průsmyků ve Švýcarech a vůbec celejch Alpách. Začátek je hodně zatáčkovitý a do kopce, jezdí tu převážně jen motorky. Dáváme tomu co proto, zatáčky jsou čitelný. Protijedoucí na nás ale mávají ať zpomalíme. Chlapík na MT-01 nevybral zatáčku. Už je tam policie a záchranka. Chlap se hýbe, tak asi vše dopadlo skoro OK. Několikasetmetrový úsek pravidelně střídají celkem ostré zatáčky a tak je dost adrenalinu. V okolí je spousta hospod a dost je jich vybavených speciálně pro motorkáře. Třeba nechybí starší skútr pevně zabudovaný ve stole.
Silnice stoupá nádhernou krajinou, okolo spousta skalních i jiných útvarů, ale taky zatáčka za zatáčkou. Sem tam kraví lejno a nebo menší stádečko donutí hodně zpomalit a nebo úplně zastavit. Ani jsme se nenadáli a jsme zase dole.


V Altdorfu to lámeme zase na jih. Kousek je sice jezero se spoustou kempů, ale ještě je dost času a další průsmyk volá. Po siln. 2 si to frčíme do Wassenu a odtud už do Süstenpassu. Opět motorkářská paráda. Motorky jsou tady v naprosté převaze nad auty. Začátek opět hodně rychlý, zase bouračka motorky....:-(. Nahoře projíždíme tunelem a na jeho konci je rozlehlé parkoviště. Okolo něj taky celkem dost sněhu. Ivana neodolá a fotí svojí motorku u sněhové závěje. Praktikují to i další motorkáři, tentokrát nejsme za exoty.



Spouštíme se dolů, přece jenom čas pokročil a tady je opravdu zima. Cesta teď vede po hraně svahu. Pomníčky na zábradlí a svodidlech připomínají ty co se asi moc kochali krajinou... . Hodně zastavujeme a pozorujeme vodopády na protějším svahu i další přírodní úkazy.
Najednou slyším motor. Není to motorka, moje cvičené ucho slyší hvězdicové letecké motory. A skoro na mojí úrovni si tu letí jeden z posledních, ale vzorně udržovaných třímotoráků Junker Ju – 52. Pochází ze 30. let minulého století a Německo s tímto celokovovým typem hodně vyřešilo co se týče letecké dopravy. Zažívám orgasmus a fotím, pozoruji a natáčím si i krátké video na foťák, samozřejmě se zvukem.
Dokoukáme a jedeme dál. Cesta se pomalu svažuje , dostáváme se na úroveň lesa. Silnice je stále zatáčkovatá, řekl bych že i pravidelně. Dojíždíme místního borce na CBR, věším se na něj a až dolů jedu za ním. Alespoň mi někdo čte zatáčky co jsou za horizont a já se můžu soustředit na „kulacení“ gum.
Hned po sjezdu do Innertkirchenu (závěrečná část je vedená lesem a je fakt ostrá...) pokračujeme dál po siln. 11. V Unterbachu se snažím nenajet na dálnici a trochu po okolních kopcích kufrujeme. Ale zase to bylo svezení... ). Hledáme a nakonec i nacházíme po cca. 20-ti km jízdy okolo jezera již předloni vyzkoušený kemp U Brienzer See. Cestou okolo jezera se s našimi krajany skoro roztrhl pytel (samej pražák ve Feldě). Kemp je stejný, za stejné peníze jako posledně. Majitelka, provozní a servírka v jednom je poctěna opakovanou návštěvou, jestlipak se pamatuje...?? Stavíme stany hned u sprch, který prý v noci nejdou (šly, jen nás strašili...).
Spácháme hygienu a ani neváháme nad tím jestli něco z vlastních zásob nebo zkusit hospůdku v kempu. Dávám pivo, Ivana víno a objednáváme jídlo. Dost dlouho jsme čekali, hladoví jako vlci. Šéfová přinesla zapečené brambory se sýrem a uzeninou polité smetanou a vajíčkem. Koukám - nic moc, ale kupodivu zasytilo to dostatečně. Já bořím ještě 2 piva (už se nedivili jako předloni) a Ivana taky dává zabrat jedné miniflašce vína. Závěrečný účet by sice u nás stačil na noblesnější večeři o 4 chodech pro rodinu, ale co... . Ještě kecáme co a jak dnes a pak už kolabujeme ve stanech.

8.7. Někdy v noci přijel italskej karavan a vypleskl se hned vedla našich stanů. Nejmladší taloš v něm měl asi potíže s růstem a nebo byl jen neskutečně rozmazlenej, bo od 6-ti od rána řval, s přestávkama akorát na moje usnutí.
No tak to sbalíme a jedeme dál. Vracíme se podél jezera do Innertkirchenu. Kousek za ním tankujeme, to už po siln. 2 které říkají Grimsel Strasse. Od začátku zajímavá cesta. Minimum aut a spousta motorek. Cesta se vlní okolo 2 nad sebou umístěných přehrad (nebo byly tři?) a u jedné z nich je přístupná hráz. Tak se po ní projdeme a obdivujeme pracanty, co jí v závěsu natírají. Respektive na ni malují jakýsi obraz, už ani nevím co to bylo.


Na vrcholu (2165 m n. m.) je rozlehlé parkoviště. Okukujeme motocyklovou historii i moderní zázraky. Sjezd dolů je na vzdálenost krátký, ale o to prudší. Už při sjezdu v okamžicích kdy to jde pokukujeme po protějších svazích. Blížíme se na křižovatku, odkud je to na všechny směry nádherné svezení. A všechny směry dnes projedeme.
Jako první je po siln. 19 na řadě Furkapass. Pro mě už známý, ale pořád pěkný. Provoz tu není zase tak hustý a tak si zase užíváme. Po pár zastávkách a kochačce jsme na vrcholu. Cestou vidím letět Antonov AN-2. Což bude zase naprostá vzácnost pro místní. Cvakáme vrcholové foto a jedeme zase zpět.
Při sjezdu vidíme kouř a hned dole máme možnost pozorovat a fotit ozubnicový vláček tažený parní lokomotivou.
Pokračujeme dál po siln. 19. Je to hlavní tah, s celkem velkým provozem, také vč. kamionů. Počasí je nevalné a stále se zhoršuje. Rychlostní průměr držíme stále dobrý, i přes občasné drobné poprchání.
Dojíždíme do města Brig, které je zásadní křižovatkou při putování po Švýcarsku. Přímo ze silnice zahlédneme vlak, který převáží kamiony a další auta, která se nemůžou a nebo nechtějí pustit přes Simplonský průsmyk do Itálie.
Po E62 pokračujeme stále na západ. Asi jsem se moc kochal, hlavně krajinou po moji pravé ruce, protože jsem o pár km přejel odbočku vlevo směr Zermatt. Byla na kruháči, u města Visp... . Tak aspoň kupujeme chleba.
Vracíme se a hned po odbočení vjíždíme do tunelu. Ten je celkem dlouhý a je v něm silný provoz. Nicméně silnice začne stoupat a v celkem husté zástavbě se ladně kroutit. Kdyby do toho nepoprchávalo tak je to paráda. Vím, že až do Zermattu nedojedeme, tam nic se spalovacím motorem kromě místní dopravy nemůže. Na konci cesty máme po pravé straně železniční trať a po obou spoustu odstavných parkovišť. Vybíráme jedno kryté, až před zákazem jízdy dál. Chlapík u čerpací stanice si nás vlastně sám odlovil. Za asi 5 CHF/moto je máme pod zámkem a pod střechou. Máme tedy možnost převléci se z nepromoků, motohadrů a bot do něčeho normálního. Lístek na mikrobus byl součástí parkovného a za chvíli jeden stíháme. Zastavuje na začátku města, dál to bude pěšky. Tak nějak couráme, cesta k výhledu na Matterhorn je stále do kopce. Všude samí staří Japonci s nezbytnými foťáky a kamerami.
Asi se fakt jedná o jednu z TOP destinací Švýcarska, bo v okolních krámcích prodávají pohlednice a pak už jen zlato a hodinky za šílené ceny. Přejít městečko nedá zase takovou práci, a na konci už je možno vidět horu hor... . Bohužel vrcholek je v mracích, jak se dalo očekávat vzhledem k celodennímu počasí. Něco vyfotíme, obdivujeme „opičí dráhu“, kterou si Ivana chce vyzkoušet, ale pak od toho upouští. Kousek výš je možno vyjet lanovkou, ale kvůli tomu tu nejsme. Pohodovou chůzí při které potkáme několik krajanů se vracíme zpět na zastávku a mikrobusem k motorkám. Při čekání na bus sledujeme stádo chlupatejch kozlů.

Vyjíždíme v nepromokách, což bylo prozřetelné. Cestou dolů jsem dostihnul českou Fabii, ale hoch se toho asi moc nebojí, dost dlouho se skoro nedal předjet. Ale ještě před tunelem zamávám dcerušce co sedí vzadu a oba ho „bereme“.
Pokračujeme dál na západ, až k Sierre. Zde chceme někde nocovat. Okoukneme pár kempů, v jednom nás zvou i naši krajané na družbu, ale nám se tu oběma moc nelíbí. Cítíme vodu a na měkké zemi v lesíčku by jsme s motorkama byli nahraní. Jedeme tedy ještě asi 20 km na západ. Cesta je proklatě rychlá, na Švýcarsko.
Před Sionem nás cedule táhne vlevo, a po troše kličkování zástavbou jsme v kempu. Kemp to moc nepřipomíná, nejsou tu žádné stany a minimum přívěsů. Spíš samé chaty a dřevěné domečky. V této částí země už je mateřštinou francouzština, ale na chlapíka co nám vyšel vstříc to zkouším německy. Jde mu to líp než mě a tak se domlouváme. Cena za 2 noci se nám zdá slušná, místo kam nás odkázal k postavení stanů taky, umývárka je kousek – tady se nám bude líbit. Ještě mi majitel ukazuje, kam mám dát při odjezdu klíče od koupelky a hajzlu – ten den bude zavřeno, mají nějaký svátek.
Stavíme tábor, ale nemáme k večeři co pít (rozuměj chlast). Ivana při příjezdu viděla jakousi hospodu, ale tu shledáváme zavřenou, asi už dlouho. Obchůdek co v něm úřadoval majitel už je taky zavřený, budeme na suchu.. .
Ivana se vydává na průzkum okolí. Objevila dům majitele a rukama nohama mu vysvětlila co bychom ještě rádi. Za chvíli přišel. Ivana jako vždy bere flašu červeného, já koukám po pivu. Hmmm, jen Heineken a ve třetinkách.... . Tak to ti to hochu vykoupím... . Je mi to blbé, tak beru taky flašu červeného. Spácháme hygienu, chystáme jídlo a začíná pršet. Kousek do nás je krytý vstup do domku, kde právě nikdo nepobývá. Tak přístřešek využíváme. Žereme, sedíme v našich židličkách a pomalu pochlastáváme víno. Chčije. Dost po půlnoci lezeme do stanů.

9.7. Ráno se moc vylejzat nechce, bo chčije pořád. Okolo 10. hod. konečně přestává, snídáme a chstáme se na výlet. Jen nalehko, zase se sem vrátíme.
K poledni vyrážíme, okolo Sionu do Martigny. Ve městě začíná slušně pršet. Zajíždím na pumpu, hlavně tankovat. Vočumujeme H&D V-Road. Rozprší se ještě víc. Nazouváme nemoky. Ještě ve chcanci vyjíždíme. Chceme do Chamonix, které už je ve Francii. Po siln. N506 je třeba zdola průsmyk Col de la Forclac (1526 m n.m.). Už jsem ho jel (v opačném směru), není náročný, ale teď prší a až pršet přestane tak jsme v mraku a mlha je ještě horší. Překutáleli jsem se do Francie. Silnice pohoršila, několik šikmých rýh a sem tam trocha hlíny v místech stavebních úprav zacloumá s motorkou. Vjíždíme do Chamonix, stále za deště. Ale je tu teplo.
Kompl. v nepromokách náhodně projíždíme pár uliček. Převážně jednosměrný provoz vedený kolem centra za deště není nic moc. Vjíždím do parkovacího přístřešku, kde váháme co dál. Počasí asi bude ještě dlouho pršavé a tak to otáčíme zpět. Průsmyk Sankt Bernard, kterým jsem se chtěl vrátit přes Itálii vrátit do Martigny na mě bude muset počkat na někdy jindy. V tomhle počasí bychom to nemuseli stíhat do večera a asi by to v tomhle počasí byl očistec. Stejnou cestou co jsme přijeli se tedy vracíme zpět. Přestává pršet, jak jinak. Sjezd do Martigny už je ve slunci a dole je parádně teplo. Sundáváme regenkombi, aby jízdou obeschlo i to co je pod nimi.
Domlouváme se, že najdeme nějakou pizzerii a dáme si do nosu. Nějak se nám ale nezdají, nebo jsou zavřené a tak dojíždíme skoro k našemu kempu. Zkoušíme to tedy kousek i východním směrem a zase nic. Ve městečku kde je náš kemp zkoušíme i 2 bary, ale ty za chvíli (před 5. hod. odpoledne) zavírají. Jak tady ti lidi žijou? Vracíme se tedy do Sionu. Po různých peripetích nacházíme jak picošku, tak parkoviště, vše kousek od centra. S malými obavami necháváme tankruksaky na motorkách. Papání bylo dobré, pivo i víno taky a nikdo nám nic neukradl. Vracíme se do kempu. Večer zase kvůli dešti sedíme pod přístřeškem.

10.7. Začínáme se vracet. Po sbalení neuschlého stanu už naše cesta vede zpět na východ. V Brigu to bereme vpravo do Simplonského průsmyku. Průjezd alespoň směrem nahoru v našem směru není náročný a dá se tu jet velmi rychle. Zaujal mě most a řešení vyrovnávání pohybu jednotl. kopců , které spojuje, vůči sobě.


Nahoře je pusto, fotíme okolí a kamenného orla. Sešup dolů byl adrenalinový, zase se tu dá jet dosti rychle. Přes tenhle průsmyk jezdí i některé kamiony, hlavně ruské... .
Spodní část je často vedena zářezem ve skále – vpravo máme opěrnou zeď a vlevo pohled dolů. Před hraničním přechodem tankujem a já trochu nerozvážně utrácím poslední franky za čokolády a jiné tretky, bo mi nedochází, že ještě Švýcarska užijeme.
Celkem rychlou jízdou se dostáváme do civilizace. Zdejší území je překvapivě hustě osídleno, mezi vysokými skalami. Je tu i větší letiště. Zabočujeme vlevo na siln. 337, která už podle mapy slibuje zatáčky. Že jich bude ale tolik jsem si ani nepomyslel. Rychlý průjezd zatáčkovitou cestou mimo obydlené části střídá pomalý průjezd městečky po nespočtech mostů, navíc vede souběžně i železniční trať. Jedna kombinace silnice a železnice mě skutečně zaujala a tak fotíme. Pouze oprava urč. malých úseků silnice, kde je kyvadlový provoz nás nepatrně zdržuje.
Vjíždíme zpět do Švýcarska a úzkými silničkami sjíždíme k „Magorskému“ jezeru (Lago di Maggiore). Je zde vedro, všichni si chodí v kraťasech. V Locarnu je to jak na Rivieře, bohužel i včetně provozu. Trochu tápu v hledání siln. 13 směr Bellinzona. Vedro a dehydratace nás na chvíli zastavují.
Daří se a do Bellinzony pokračujeme šnečím tempem stále v zástavbě a přes semafory. Vopruz, asi už i doslova. Stále po 13-ce pokračujeme do průsmyku San Bernardino. Souběžně s dálnicí cesta vede méně obydlenou částí, takže pádíme mnohdy nepředpisovou rychlostí. Už jsme zase v jiném kantonu. Zatáčky směrem nahoru začnou skoro nečekaně, o to ale intenzivněji. Utrhl jsem se z řetězu a jedu nahoru co to dá. Sem tam si zazávodím s nějakým autem, ale 14-ka má tah jako kráva a pokud mi nikdo nebrání (i takoví tu kupodivu jsou...) předjedu vše. Plazí se tu i sem tam autobus. Nějak jsem se zapomněl koukat do zrcátek, jsem už dost vysoko a Ivana nikde. Ta zase bude řvát... .
Čekám, nic. Jedu tedy zpět, snad sebou neflákla. Dojíždím až do míst kde určo byla ještě za mnou. Tak si to dávám znova, přijíždím do míst kde jsem to otáčel. Kurňa.... . Tak zase dolů. Sedí na patníku a hulí. Pak mi to došlo: Já se automaticky vyhýbal sjezdům na dálnici, kterých byla spousta. Ale u tohoto byl přikázaný směr jízdy, takže tudy jsem jel proti předpisům. Ivana usoudila, že jsem na dálnici najel a vjela také. Naštěstí jen kousek. Zastavila a čekala. Otáčí se tedy na dálnici a jeden pár desítek metrů v protisměru.
Pokračujeme mnou zvolenou cestou do průsmyku. Z druhé strany už jsem ho jel, tak by byla škoda to nevzít odtud. Konec je v nedohlednu, stále klikatá silnice mezi skalami. Mnohde je vidět štěrk nebo popadané kameny. Asi se tudy fakt moc nejezdí. Zima je tu ukrutná, termovložky do rukavic skoro nepomáhají. Nahoře tedy jen nezbytné foto a hned dolů. Sjezd je celkem bez rizika. Správně jsme tedy měli tenhle průsmyk absolvovat tunelem, patrně zdarma.
Sjeli jsem dolů a silnice se východním směrem vine okolo dálnice. Vine je to správné slovo, jednou je to vpravo vedle dálnice, jednou vlevo. Moc to neodsýpá. Spletl jsem se a vjel na dálnici. No co už, takže pokračujeme asi 10 km po dálnici. Ve Splügenu sjíždíme a hurá zase do kopce, hned po svačině. Tentokráte to bude Splügenpass. Stoupání nedává moc zabrat, za chvíli jsem nahoře. Jen silnice je sem tam pokrytá štěrkem, takže musíme opatrně. Zase už jsme v Itálii. Nahoře je jezero, ale taky zima, takže ani nezastavujeme. Následuje ostrý sjezd do civilizace nekonečnými serpentinami. Dojíždím žlutý Porsche Boxster s laďákama a starcem za volantem. Ale nebál se toho a až dolů jsem ho nepředjel, i když jsem moc chtěl. Těch Porsche tu bylo hodně, asi to tu mají rádi nebo byl v okolí nějakej sraz. Jeden mě v protisměru v levé málem sejmul, pak ještě nějaká vyděšená holčina – začátečnice s fotrem vedle sebe a celou rodinou vzadu. Ještě před Chiavennou zastavujeme u krámu a nakupujeme na večer. Po siln. 36 míříme dál na jih, dolů a do tepla. Jsem rozhodnutý tábořit někde u jezera Commo. Stáčíme to na jeho západní břeh. Nejedeme daleko, musíme se stejnou cestou ráno vracet a já mám málo ropy a nechci v Itálii tankovat bo je tu kurevsky drahej benál. Bereme druhý nebo třetí kemp. Je to tu jak na Senci, celkem narváno, kravál a tak. Šéfko kempu nás umisťuje celkem daleko od sprch a hajzlíků. Pro italský a německý rodinky jsme za exoty a jednomu vtěrkovýmu dědkovi musím vysvětlovat že spolu fakt neprcáme a proto máme 2 stany. Tady už se o věci trochu bojíme a tak vždy odejde jen jeden. Jsme utahaní, tak ani moc neponocujeme. Nicméně sousedi stejně dělaj bordel a tak usnutí chvíli trvalo.


11.7. Ráno balíme a ještě se jdeme kouknout k jezeru. Krása, už vím kam s nějakou paní do Itálie na tejden, když to nebude k moři. Paní se bude vopalovat a já se budu snažit nezabít se v okolních kopcích v jedné stopě... .
Moto Guzzi muzeum musím nechat na jindy. Vracíme se stejnou cestou co jsme přijeli do Chiavenny a dál pokračujeem na východ po siln. 37. Rezerva už mi bliká dávno od jezera, tak postupně nervózním. Ale až bude zle a posl. 2 litry v nádrži bude blikat druhá rezerva. Hmmm, ta začala už v Chiavenně...:-(. Ale chcu dojet do Švýcarska nejen kvůli ceně.
Daří se mi to a hned za čárou tankuju 21,88 l. Nádrž má 22 l. Ještě chvíle napětí – je to OK, moji Master Card zde berou bez problému.
Zvesela tedy razíme vstříc Maloja strasse. Nádherné stoupání proložené hlavně pod vrcholem vracečkama až na ucho. Nahoře vrcholové foto a ještě se vracím kousek dolů abych vše vyfotil i zespodu.
Sjezd z vrcholu dál není moc dolů, dlouho máme po pravici 2 jezera (Lago da Segl a Lago da Silvaplana). Na koupání to není, ale sem tam plachetnice a taky windsurfing je k vidění. V St. Moritz ani nezastavujeme a pokračujeme po siln. 29 na Bernina pass. Už jsem ho jel několikrát, ale je pro mě stále úchvatný. Dá se jet celkem rychle a je to tu všude samá motorka. Je skalnatý, ale nejsou tu zákeřná místa. Před sjezdem do Tirano už jsme zase v Itálii. Ten sjezd celkem klouže...!! Z Tirano frčíme severním směrem po siln. 38 několika lyžařskými centry po rychlé silnici až do Bormia. Zajímavá projížďka, skoro pořád jsme v nějaké zatáčce, ale nejsou to serpentýny. Kam jinam jet z Bormia než na Passo Stelvio, motorkářskou mekku. Máme štěstí na malý provoz. Moc nezastavujeme a za chvíli už jsme nahoře. Cestou jsem pozávodili pár místních a Němců.
Nahoře je zima, sem tam spadne vločka a po okolí je sníh. Na parkoviště u vrcholku přijíždíme skoro sami, je to tu nezvykle pusté. Abychom nemuseli likvidovat svoje zásoby a něco si v té zimě připravovat, dáváme si pečenou klobásu se zelím od chlapíků co mají na vrcholku stánek.

Přibývá tu motorek. Zaparkoval jsem na mírném svahu a partička Germánů na Varaderech se baví při žrádle pozorováním mé maličkosti, jak bojuji s naloženou motorkou. Vytáhl jsem to, nespadlo mi to a tak uznale pleskají.
Sjezd je skoro rutinní, ještě v jedné ze zatáček hodíme řeč s krajany – cyklisty. Pak jsem taky svědky karambolu – jedna turistka si dostatečně nenajela v serpentině a rozpárala o obrubník dveře u Megana. Pak už jen část lesem, opravdu je tady dnes malý provoz. Na křižovatce dáváme malý odpočinek a pak už vlevo po siln. 40 a následně 315 okolo jezer na Reschenpass (1508 m n.m.). Pro motorku jednoduchý průsmyk v nenáročné, stále do mírného (z hlediska motorkáře!!) kopce táhlými zatáčkami. Zmíněný průsmyk je i státní hranicí a tak jsem po čase zase v Rakousku. Ani nezastavujeme a následuje krátké klesání a pak opět nenáročné stoupání a Finstermünzpass (1188 m n.m.). Stále pokračují rychlé a táhlé úseky. Dost to tu svádí a tak státní správa reguluje splašené motorkáře nám již známými cedulemi – obraz helmy na silnici, vedle rukavica a vše v kaluži krve. Nebo obrázek slečny – má to být obraz páru, ale místo jejího milého je bílé místo s údaji o jeho narození a taky úmrtí. Tak nějak vždy trochu uberu, byl zhruba tak starej jak já... .

Dlouhým klesáním dojíždíme do Landecku. Trochu kufruji a proti původnímu úmyslu vjíždím do dálničního tunelu. Ten má asi 10 km a krásně jím podjedeme celé město. Hned jak to jde dálnici opouštíme a až do Imstu jedeme podél dálnice na úpatí kopců. Tudy už jsme před pár dny jeli v opačném směru. Hned na začátku města je market, kde doplňujeme zásoby. Navrhuji zopakovat kemp, kde jsem před pár dny nocovali. Ale ještě je čas a tak pokračujeme. A to směrem na Lermos po 189-ce a dál po 314-ce na Reutte. Cesta rychlá a nezáludná, tady kdyby někde měřili... .
Za chvíli se překulíme do Německa a tak sjíždíme z hlavní a ve městě Pflach na přecpané benzínce tankujeme. V tomto úseku prostě u hlavní cesty čerpačka nebyla. Kdo jede do Němec láduje plnou, cenový rozdíl je markantní.
V Německu jsme co by dup. Lízneme Fussen a po západním břehu jezera Forgensee jedeme vstříc bydlení. Bereme jeden z prvních sympatických kempů. Líbí se nám hned. Takovou kočku co byla na recepci jsem už dlouho neviděl. I domluva co a jak byla naprosto jasná.
Kemp není přecpaný a domníváme se, že jsem tu jediní motorkáři. Stavíme stany a vybalujeme. Zase trochu prší, to už tu dlouho nebylo. A hle, nejsme tu jediní na moto. Seznamujeme se se straším manželským párem z Kanady (!!!), kteří na historickém motocyklu HRD projíždějí Evropu jako připomínku jejich svatební cesty, kterou absolvovali na tomtéž stroji. Víc jsem jim bohužel nerozuměl. Z Francie se přesouvali také do ČR. Napsali mi dny, kdy asi budou v ČR, tak jsem jim do mapy označil Želetavu, kde právě v těch dnech bude probíhat motosraz, na kterém budu. Pán stále ukazuje na mraky na horizontu a dává palec dolů. Asi si taky užili, jako my.
Ivana nemá co hulit a jde zkusit koupit cíga do hospody. Rukama nohama jak jen to umí se dožaduje kuřiva a posílají ji k automatu. Váhá u něj co a jak a česky si zakleje. Na to reaguje personál, který je skoro komplet český. Jsou to studenti VŠ z Prahy, kteří tu makají celou letní sezonu.
Dnes jsem měli celkem kilometrový i výškový záhul, tak moc neponocujeme. V noci mě srali hiphopeři z vedlejšího stanu, se divím že jim nedal jejich fotr po čuni.

12.7. Ráno v suchu balíme, loučíme se s Kanaďany, platíme bydlení. Baba v recepci (už jiná jak večer) potvrzuje, že tam už dlouho pracují našinci. Majitel má za manželku Češku a tak to jde snadněji.
Podél pobřeží, které za chvíli končí, jedeme na sever. Odtud by šlo jedním vrzem dojet domů, ale ještě máme čas a náladu se dál toulat.
Zajíždíme až do Schongau a odtud po 23-ce opět do Garmisch – Partenkirchenu. Dál valíme už po jiné cestě jak před pár dny, a to po siln. č. 2. U města Krun to ale dáváme vlevo a po siln. 11 jedem kousek do Wallgau. Zde jsem našli cestu přes privátní les, a po zaplacení mýta 2 EUR pomalu projíždíme lesem. V duchu si říkám, že tady se dá tak akorát jít na houby a ne jezdit.
Ale placený úsek lesem po nějakých 15 km je za námi a před námi rozhled na nádherné mělkou vodní plochu, resp. plochy dvě. Takhle se tu rozlila místní říčka mezi štěrk. Dlouho vše pozorujeme z odpočívky a při tom svačíme. Pokračujeme dál, silnička končí a jsme zpět v civilizaci. Po 13-ce jsem za chvíli na vrcholu Achenpassu (jen 941 m n.m.). Ten je přechodem zase do Rakouska.
Po 181-ce pádíme slušným rychlostním průměrem okolo Achenseena jih. Na jedné odpočívce dáváme další sváču. Je to tu jak na nějakém srazu, motorky 100% převažují nad dalšími vozidly. Závěrečný sjezd u Jenbachu zase trochu změní rytmus zatáček z táhlých rychlých na utažené a pomalé.
Pokračujeme přes hlavní tah dál jižně do Zillertalského údolí. Chvíli nás zdrží dopravní zácpa kvůli opravě silnice. Alespoň si odpočineme, i když zrovna tady je vedro. Údolí projíždíme celkem dlouho, snad hodinu. Je tu silný provoz. Hustota obydlení je tu slušná a tato silnice je hlavní pro cestu kamkoli. Ale to už stoupáme do Gerlospassu (1507 m n.m.). Cesta je zase rychlá, i když táhle zatáčky občas proloží nějaká ostřejší. Ještě před vrcholem stavíme a pozorujeme budovatelské úsilí na protějším kopci.
Po povinné pauze na vrcholu stoupání kvůli placení mýta pak následuje adrenalinový sjezd s výhledem na Krimmelské vodopády. Sem tam něco fotíme. Z téhle strany jsem to ještě nejel. Prohlídku vodopádů vynecháváme, já byl nahoře už asi 3 x a Ivaně se nechce.
Slušným tempem tedy klesáme dál do údolí. V Mittersillu se rozhodujeme, že se ještě po Taurech trochu projedeme. Já už počítám peníze a na následující 2x mýtné už mít nebudu – má-li mi zbýt ještě na benzín. Ivana mě tedy založila. Po siln. 108 se tedy řítíme údolím. Rovina a široká rovná silnice, spousta kamionů. Před tunelem platíme mýtné 9 EUR a pěkných pár kilometrů jedem „v ďouře“. Až do Lienzu je cesta nadále skoro rovná a rychlá. V Lienzu tankujeme, zase neberou moji kartu.
Ale to už se po 107-ce vydáváme vstříc dalšímu motorkářskému mýtu – cestě na Grossglockner. Z tohoto směru jsem ji ještě nejeli. Váhám, jestli nepřenocovat v některém z kempů. Už je celkem pozdě. Na jeden kemp vzpomínám, tak 4 roky nazpět.
Ale je tu mýtnice, platíme 18 EUR a vzhůru do kopců. Paráda jako vždy. A taky nečekaně slabý provoz. Za chvíli víme proč – na vrcholu je vše pokryté sněhem. Tak opatrně. Prvně jedeme na vyhlídku. Je zde liduprázdno, Ale hory jsou vidět a ledovec se stále plazí... .


Pokračujeme dál. Před vrcholem mě málem sejmul debílek z Prahy s Vochcávkou na hlínách, tak mu do vokna zařvu cosi vo buzerantech, bo v autě jeli 2 chlapi cca mýho věku.
Nahoře si nemůžeme odpustit výjezd na Eddelweissspitze a vrcholové foto. Já tady jsem už nevím pokolikáté a Ivana podruhé.
Nějak se tu kvůli zimě a pokročilé hodině nezdržujeme a fičíme dolů. První jede Ivana a mám co dělat abych jí stačil. Je mokro a bere to na krev. Neklouzalo to kupodivu a pěkně jsme se svezli. Hned v Brucku bereme pohodový kemp. Mají i domácí víno a pečivo prej bude ráno.

13.7. Ráno to zase vše sbalíme, posnídáme a jedeme domů. Po 311 východním směrem a s vyhýbáním se dálnici. Tímhle směrem jsem tudy ještě nejel, a cestu si chci trochu zpestřit. Okolo St. Johann přijíždíme do Bischofshofenu. Vjíždím do města neboť si myslím že jinak neodbočím na sil. 99. Odbočka je ale až za městem. A hned zatáčky na ucho, kvalitní povrch a celkem malý provoz. Lámu to vlevo na siln. 166 a spoustou zatáček upalujeme dál. Okolo samá lyžařská zařízení, bodejť, Dachstein... .
Až závěrečný sjezd k Dachsteinskému jezeru je horší, přemejšlím o tom kterej debil vymyslel zalívání spár asfaltem. U jezera dáváme pauzu a zjišťujeme, že se lepší počasí. Jasně, vždyť se vracíme.
Bad Ischl, Ebensee, Gmunden, Laakirchen a Wels – v tomhle pořadí a po přecpaných cestách jedeme k domovu.
Před Welsem je hned u hlavní silnice motoshop. Podivujeme se nad nízkýma cenama, hlavně bot. Dnes nic nekupujeme.
Ve Welsu je objížďka a tak malinko kufruju. Projet Linz bez navigace a podle nepodrobné mapy prostě nejde. Takže samo že kufrujeme. Co jsem ušetřili za 10-tidenní známku jsem propálili v benzínu. Jsem se nasral a hup na dálnici. Hned za městem zase z dálnice pryč a jeli jsem souběžně s dálnicí a dál bez ní na Freistadt. Odtud už je to kousek na hranice a jsme doma.
Dáváme oběd a valíme přes Č. Budějovice, J. Hradec a Telč domů do Třebíče. Jsme šokováni „kvalitou“ silnic, je to opravdu strašný rozdíl.

Celkem ujeto asi 3500 km, denní maximum bylo okolo 700 km. Náklady ca. 12 000 Kč každý. „Autobus“ GSX 1400 se osvědčil jako cesťák i v průsmycích. Ivana mi hned po absolvování prvního průsmyku říkala: „Konečně nezdržuješ“.



Autor: | Počet komentářů: 13 | Přidat komentář

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
design & modifications of phpRS: Syky, testing: Inkvizitorr
webmaster: syky@suzukibandit.cz

W3C HTML 4.01 W3C CSS RSS Export