Expedice Alpy 2009 aneb poručíme větru dešti?!

Milý deníčku, začala bych slovy klasika: „Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastný“. Počasí připomíná spíš podzim než léto, ale kdo to mohl tušit v lednu, kdy se celá expedice začala plánovat. Vynechám pasáž, kdy měli všichni plnou hubu keců, jak to bude úžasný dobrodrůžo, když se banda vesnickejch balíků vydá na tak dalekou cestu na motorkách. Jak to totiž bývá a jak přicházelo jaro a blížil se termín odjezdu, tak se ta „mega banda“ smrskla na 4 neohrožený cestovalete a z toho jednou statečnou jsem byla já. Termín byl stanoven dle moudrých rad starších a následně doladěn s ohledem na pracovní povinnosti účastníků na konec června (23. 6. - 28. 6. 2009) a to hlavně z důvodu menšího předprázdninovýho provozu a kvůli stálosti počasí. No přiznejme si, oni ti starší se už občas matou, takže ne všechno vyšlo podle jejich vyprávění a vzpomínání, jaký to tam bylo před pár lety.

Víkend před odjezdem vrcholily přípravy. Kakin s borcama přezouvali gumy, vychytávali poslední mouchy na svejch strojích a hlavně, hlavně leštili jak o život (ani ne kvůli vzhledu, ale kvůli čistotě a vodírání od bagáže atd. – pozn. Kakina). Bohužel, když jsem se podívala den před odjezdem z okna, bylo mě jasný, že leštili zbytečně, protože to rozhodně nevypadalo, že by mělo přestat v nejbližších hodinách pršet. Nálada z mé strany padla na bod mrazu poté, co Jarken napsal, že v cíli naší cesty (Galltür) sněžilo a že jeho banda zakotví ve slunné Itošce. To už jsem ani neřešila, jak narvu všechny „potřebný“ věci do pouhejch dvou brašen. Spíš jsem začala nutit Kakinovi myšlenku, jestli nevyrazit o den pozdějc, protože sem z toho fakt neměla dobrej pocit. Jarkena jsem proklínala, že si vybral na dovču v Alpách stejnej termín jako my. Kakin ale spustil něco o rytířích a že neztratíme jeden den kvůli počasí. Fajn, nabalila jsem místo letního zimní oblečení, teplý fusky a poprosila Svatýho, ať nám zítra neprší.

23. 6. 2009
Ráno letím k oknu a i když je zamračený na kilometry daleko, NEPRŠÍ - zatím. Soukáme se pro jistotu do nepromoků, brašny taky balíme do „nepromoků“ a dle domluvy v 8:00 už brzdíme u Tomanovýho baráku, přijíždí poslední člen výpravy a ač se trochu cukají, velitel výpravy (ten pán co si mě vzal) nařizuje navlíknout nepromoky. Konečně vyjíždíme vstříc novým zážitkům, já s hlavou vyvrácenou do mraků.

Valíme směrem na Brno a dál na Znojmo. No valíme je silný slovo, ono zas tak rychle nejde vzhledem k rozkopanýmu Brnu. Před hranicema ve Znojmě se ještě tak tak vyhnem kolizi s nějakým kreténským němčourem, kterej si myslí, že je v ČR pánem silnic a valíme dál. Doufám, že ten maník co do něho potom nechtěně narval, páč mu to němčour schválně zašlápl, mu následně dal do držky….. my je radši objíždíme a letíme směr jižní sousedství. V první dědině za hranicema se kluci snaží koupit rakouskou dálniční známku, ale zatím neúspěšně. O pár dědin dál už známku lepí na stroje a frčíme si to dál na St. Pollten. Cesta docela ubíhá, i když je mě divný, proč před sebou nevidíme nic jinýho, než jen černo a jakejsi divnej opar či co. Po pár km je mě to už jasný.To nebyl opar, ale proudy vody, který na nás chčijou z nebe a já mám pocit, že mě vlhnou rukavky a ráda bych se schovala někam na benzinku, jenže to by nesměly bejt v Rakousku po 50 km. Konečně zastavujem na nejbližší benzince, kluci kroutí rukavky, jdem dovnitř na kafe a ohřát se a mezitím deštík ještě kapku zesílil. Podotýkám, že to jsme cca 200 km od domova. Navrhuju návrat do rodné vlasti, protože na tohle prostě nemám, ale Kakin i když už míň přesvědčivě pořád říká: „rytíři kua, ne?“. Já ale nejsu kua žádnej rytíř, ale nejslabší článek výpravy, takže mě nezbude nic jinýho než zas nasednout na moto a schytat další hektolitry vody. Valíme po dálnici a i když je na ní souvislá vrstva vody, tak Kakin stabilně nepolevuje z cca 140 km/h. Kamiony co předjíždíme na nás chrstají další a další kýble vody a mě přepadá deprese, beznaděj a apatie a už vím, že o tomhle prostě musím napsat na Bandití stránky. Do kolemjedoucích aut rezignovaně házím pohledy typu „chcete mě?“ a závidím těm harantům, co chrní na zadních sedačkách v teplíčku a suchu. Na druhou stranu má tohle počasí výhodu v tom, že ani jeden z nás nepřemýšlí nad banalitama typu, že nás bolí zadky, nohy apod. Kucí se soustředí jen na tu řeku před náma a já se slzou v oku si představuju opalovačku třeba v Chorvatsku a zas proklínám Jarkena. Zastavujem docela často, asi každejch 150 km, protože se kluci potřebujou vyždímat, odpočnout si a dotankovat. Akvárko v botech mám už i já, i když výrobce mých goretexovejch bot zaručuje nepromokavost. Asi je pudu reklamovat. Konečně se dostáváme za německý hranice a už nám do cíle zbývá jen ta menší půlka dnešních kilometrů.



Je dost hodin, takže mažem kolem Salzburgu dál směrem na Mnichov a následně odbočkou zpět do Rakous na Innsbruck do zvedajících se kopců. V Německu ještě i lehce kufrujem, páč jsme přejeli odbočku na Insbruck a díky následné rozkopané odbočce letíme asi dalších 30 km směr Mnichov a tím pádem dalších asi 50-60km v dešťu jedem trošku zbytečně no! Až to trefíme, tak letíme se zastávkou u Insbrucku (kde konečně už v podstatě přestává pršet a jen místy občas mrholí bo co) na další ohřívací kafe a tankování a následně už pak rovnou k Renátě do Galturu. Když sjíždíme konečně zase z dálnice na okresky a odbočujem na kruháči v Landecku doprava na Galltür, tak si vychutnáváme první zatáčky po 750 km dálnice. Pohled na hory a dědinky mě trochu uklidňuje a to hlavně proto, že vím, že cíl je blízko. Do Galltüru přijíždíme ve 20:30, mokří jak myši a prochladlí na kost, protože přece jen se už nacházíme v 1600 m nad mořem a jen tak tipujeme že se za posledních 30 km vochladilo aspoň o 10 stupňů a bude pár stupňů nad nulou. Apart Renate (www.apart-renate.at) nás vítá rozsvícenýma oknama, ve kterejch se na nás zubí milá paní domácí. Evidentně nechápe proč se při podání ruky třesem jak ratlíci a bez zbytečnejch řečí, nás nahání do apartmánu. Pak to má rychlej spád. Zapíná se trouba a žhaví fény. Kakin je chudák promoklej až na brabánka. Ze šprcek na brašnách vylejváme rybník, boty se vyhřívají v troubě a my u modrejch vočí hodnotíme první den.







24. 6. 2009
Hned ráno je nám jasný, že dnes, i když neprší nikam na vyjížďku nemůžem – nemáme v čem. Po snídani se pouštíme zas do intenzivního sušení, ale ta kůže ne a ne uschnout. Jdem se aspoň pěšmo mrknout po okolí, dědina je to fakt hezká, všude okolo zasněžený hory, průzračný říčky a krávy. Závidíme motorkářům, který po cestě potkáváme a že jich není málo. Hold si musíme počkat do zítřka. Večerní program je stejnej jako ranní – sušíme jak diví. No a paní domácí se bude taky asi divit, až jí přijde účet za elektriku. U piva Kakin plánuje trasu na zítřejší den a pak mažem do pelechů.




25. 6. 2009
Další vstávání je o něco veselejší, hadry nachystaný na vyjetí a za oknem azur a slunko. Celá natěšená vyháním ty ochrápance z postelí, rychlá snídaňka, dnes i s bábovkou, voblíct co nejrychlej hadry, nepromok odmítám, a motky už spokojeně předou před barákem. Cíl dnešního dne je jasný – překročit italský hranice, zdolat passo Stelvio (2760 m) a zbytek uvidíme.


Tudle pasáž přenechám Kakinovi, protože já umím cestu zhodnotit z pohledu baťohu, kterej čučí, kde co lítá a kde se co pase. Každopádně musím pochválit Kakina, protože to naplánoval fakt dobře. Už začátek cesty si chrochtám blahem, páč projíždění tunelů, to je moje úchylka. Valíme směr Itálie přes Reschenpass, do Prata a od tam směr Stelivo. Za hranicema se výrazně otepluje, ale ne na dlouho. Zastavujeme na tankování u Prata a před náma se už tyčí hory jako kráva a i motorkářů výrazně přibývá. Už chápu, proč sem nejezdit o prázdninách. Protože následující kilometry serperpentýn musí být přes léto hustota motorkářů a cyklistů příšerná. Teď je to v pohodě, sice těch motáků na kolech je dle mýho gusta až až, ale budiž. Stejně nemám moc čas dívat se na silnic, i když ty serpentýny jsou úžasný. Místama ale stejně nadávám, proč taloši vynechávají svodidla zrovna na místech, kdy je hned vedle asfaltu jama jak prase. Kdyby bylo na mě, stavíme každejch 5 minut a fotíme jak o život. Jenže baťoh musí držet hubu a krok, takže čekám až na vrchol Stelvia. Prodíráme se davy cyklistů, motorkářů, lyžařů, závodnickejch autoveteránů, kterejch pár po cestě nahoru stojí a různejch jinejch živočišnech druhů (většinou přejetejch) a parkujem až nahoře u hromady sněhu. Počasí je furt gut, takže výhled je naprosto úžasnej. Konečně přichází má chvíle a foťák se může zbláznit. Nutím kluky vyběhnout až k tibetskýmu pavilonu, kde není tolik lidí a jsou tam i 2 metrový závěje sněhu. Trochu si zablbnou ve sněhu, zas nějaký fota, kafe, kochačka a páč se zvedá vítr a na přejezdu na druhou stranu to nevypadá valně, vyrážíme.











Asi po 200 m na druhou stranu kopce směr Švajc začíná zas pršet a nepromoky nás neminou. Rozhodujeme se, když vidíme jak dolů směrem do Bormia chčije, že si asi teda cestu zkrátíme směr St. Maria, i když víme, že nás čeká kus cesty po upravené šotolině. I přes zákaz vjezdu s nějakejma časama a kecama, kterejm stejně nerozumíme se pouštíme dolů. Po cca kilometru přestává chcat a jedeme v pohodě dolů, nějaký focení s krávama a pořád valíme dolů až na asfalt, kterej vypadá docela nově a hrneme serpentýnky dolů a po nějakým dalším kuse si říkáme, že asfalt je nějakej čerstvej a nějak to tady furt voní a najednou skoro dole cestáři, zavřená silnic a německý motorkářky nám říkají, že bude průjezdná za hodinu. Takže hupky dupky zase nahoru, vodbočka a stejně hrneme dolů na Bormio. Jen pro info zase prší, ale jenom kousek! Pokračujeme dál přes Bormio do Tirana, tam odbočujeme a valíme přes Berninapass, kde se taky konečně výborně jezdecky povozíme kousek, akorát nemáme čas zajet si ještě na Livigno a páč je dost hodin pokračujem směr Sv. Mořic, Zerner a tam odbočujeme zase zpět na Landek a valíme zase zpět do Rakouska a jakože domů k Renátě. Do Galtüru přijíždíme v 8, utahaní, ale spokojení jak blechy. Borci nemluví o ničem jiným, než o silnicích a serpentýnách a u pivka plánují trasu na následující den, pátek.

26. 6. 2009
Ráno je zas podezřele hezky, takže okamžitě vyjíždíme, páč nás čeká dost nudnej kus cesty po dálnici do Innsbrucku. Já se přiznám, že jsem ho kousek zaspala. Dnešním cílem je passo Giovo (2094 m) a passo Rombo – Timmelsjoch (2509 m).
Takže překonáváme nutnej, ale už trochu nudnej přesun z Galtüru do Landecku a dál mažem po dálnici až do Innsbrucku. Tam v kopcích Kakin trochu zazmatkuje, páč zjištťujem, že se potřebujem dostat na protější stranu přes údolí, kde vedou ty správný silničky směr Itálie, ale není nám jasný kudyma. Pak následuje krátký boj vesnickejch balíků s mýtnicí, kterou nikdo neobsluhuje a objet závoru si kucí netroufají, takže to otáčíme a po konzultaci s mapou sjíždíme asi 15 km do Insbrucku. Přes město se dostáváme na druhou stranu údolí. Pak už jen stoupáme výš do kopců a suprovou silnicí se dostáváme zas do Itošky. Teda myslím, že je suprová, páč je samá zatáčka, ale chvílema se musíme táhnout za autobusama, takže si ji kucí moc neužijou. Začátek od Insbrucku je fakt docela zajímavej, ale čím blíž vrcholu Brennerpassu se blížíme, tak se nám to zdá jezdecky horší a horší až si chvílu říkám, že jsme měli valit po té dálnici, kterou pořád vidíme někde na sloupech nad náma, že tam může byt aspoň pěknej výhled. No neva, přijíždíme do Vipitena, kde odbočujeme na passo Giovo, který si hlavně nahoru a celkem i dolů docela užíváme. Je téměř klid, takže máme dostatečnej rozlet. Na vrcholu to není tak frekventovaný, jako na Stelviu, jedno povinný foto u výškové cedule a přejíždíme na druhou stranu průsmyku zase pěkně do údolí. Je dost divný, že když se ptám Kakina kterým směrem pojedem, vždycky ukáže směrem, kde je zatažený a pravděpodobně prší.






Tím chcu jen říct, že zas projíždíme bouřku, ale myslím, že i přesto jsme se vydali správným směrem, páč když vidím, co nás čeká cestou na vrchol Passo Rombo, tak tendle průsmyk je podle mě nejkrásnější z těch, co jsme zatím stihli projet a to myslím i krs serpentýny. Ještě dole pod něma se bavíme tím, že vidíme snad nejvýš na světě položenou hromadu hnoja a pak už valíme nahoru.


Zastavujem nahoře u stánku se sušeným, smradlavým pršutem a ostatním hnusem a kocháme se tím úžasným výhledem. Pak už nás čeká přejezd neosvětleným 555 m dlouhým tunelem na rakouskou stranu. Najednou jsme v jiným světě, žádná zelená tráva, ale jen holý skály. Připomíná mě to Pyšnou princeznu a přechod ze Země krále Miroslava do Půlnočního království. Zas jedna fotka u výškové cedule a sjíždíme dolů. Při sjezdu mám pusu dokořán, páč 4 metrový závěje jsem v životě neviděla, natož v létě. Neodvažuju se ale zase zavelet stop kvůli fotkám, když jsme stavěli před 2 minutama, ale je to děsná škoda. Takže sjíždíme serpentýny, hustota motorek je o dost větší, než na passo Giovu já se pořád mám čím kochat, u mítnice platíme za průjezd průsmykem a mažem dál do údolí směr Ötztal.





„Doma“ si všichni nadáváme v palicích, jak jsme blbý, že jsme měli zastavit u těch mega závějí, ale co už. Na sobotu si plánujem oddychový den a vyjížďku max. do 250 km. Chcem dát konečně hochalpenstrase Silvreta, kterou máme za barákem a pak zajet na otočku do Lichtenstejnska.








27. 6. 2009
Plán je jedna věc a realiza druhá. Protože je venku dost nevlídno, zas chčije, tak měníme plán, že Lichtenstejnsko fakt neklapne a borci usedají k Moto GP. Já jsem naštvaná, páč máme poslední den na ježdění a na bednu jsem se fakt nepřijela do Rakous dívat. Asi se na mě už nemůžou dívat, se smutkem vypínají TV, navlíkají se do dešťovek a páč jen mrholí, vyrážíme směr Silvretta na ledovcový jezera. V motoprůvodci psali, že když na Silvrettě nechytnem počasí, může tam být docela nevlídno. Na mýtnici platíme 7 éček za průjezd. Po výjezdu do prvních kopců zjišťujem, že nevlídno je slabý slovo. Je mlha jak prase, déšť zesiluje a já si nadávám, co jsem to zase vymyslela. Jezírka vidíme, až projíždíme těsně kolem nich, stejně tak horní nádrž přečerpávací elektrárny.


Za normálních okolností by měla voda z ledovců azurovou barvu, takhle byla odporně šedá, pro klid duše děláme nějaký fotky a vyrážíme ještě dál a celkem opatrně sjíždíme pár serpentýn, ale pak to zbaběle otáčíme, pač je totální ho… vidět, mlží se nám v nulovejch rychlostech helmy a chčije a chčije čím dál víc. Kakin brble, že má zas mokro v botech a že se na to může vysrat, takže asi po hodině od výjezdu jsme zase v teplíčku u TV a trouba jede naplno. Odpoledne aspoň využíváme vstupu zdarma do místního bazénu. Pak už se jen pomalu balíme a plánujem ranní odjezd na 8 hodin stejnou cestou, jakou jsme jeli sem.

28. 6.2009
Hned při výhledu z okna litujem toho, že musíme dnes domů a navíc zas po dálnici. Je zas vymeteno a tak se při přidělávání brašen na moto domlouváme, že musíme vyjet aspoň k prvnímu jezeru na Sillvretě, páč bysme si to zas vyčítali. Takže místo doprava odbočujem doleva a už si to pádíme navrch, dnes už krásně suchou horskou silničkou, k jezeru. No je to naprosto jinej pohled než včera v tom hnusu.


Chvilku se kocháme a pak už nás čeká jen nám velmi známý úsek Galtür – Landeck a nájezd na dálnici. Kopce se pomalu vzdalují a já plánuju, jak si konečně vyfotím Salzburský jezero, když to na poprvé nevyšlo. Je vám samozřejmě jasný, že jsem se přepočítala, protože po prvních 250 slunných a suchých kilometrech zas začíná neskutečně chcát a nepřestává až domů. Takže zastávka u jezera se opět nekoná. Celkově tentokrát moc nestavíme, jen nutný zastávky na dotankování, na zimu a vlhko už serem a těšíme se na horkou vanu doma. Hranice s ČR přejíždíme okolo páté a v 6 se už loučíme s kámošema v Šóvce a o nějakou minutu pozdějc se už ládujem vepřo-knedlo-zelo a je nám fajn.

Shrnutí:
Celkem ujeto: 2450 km z toho v A, I, CH při vyjížďkách 850 km
Palivo cca : 4700 Kč
Poplatky: Rakouská dálnice 4,30 Eur, Silvretta 10,50 Eur, Timmelsjoch 11 Eur (jednosměrná)
Cena ubytování: 21 E/os/noc+snídaně
Ze 4 dnů poježdění v Alpách nám vyšly pouze 2 a půl.
V dešti ujeto tahem 500 km tam a 500 km zpět.

Ponaučení pro příští výlety:
Dořešit nepromoky bot a celkově udělat GO těchdlenctěch hader a nejlíp, nejlíp jet do Alp s motorkou na vozejku nebo v dodávce a věnovat se jen ježdění tam a nestát třeba den kvůli tomu, že jsme durch z cesty tam. Takže příště budem chytřejší, pardi!

Rada k nezaplacení na závěr:
Nejezděte na dovču na motorce na stejný místo a ve stejným termínu jako Jarken. Dopadnete jako my. Sorry, kámo :)

Autor: Bára
Přicmrndávač – technický opravce a hlavně řidič: Kakin